Image Alternative text

Fake news. Není to s nimi jednoduché

Publikováno: 06/11/2017

Autorkou článku publikovaného 16. 2. 2017 na First Draft je Claire Wardle. 

 

Chceme-li lépe rozumět tomu, jak vznikají a jak fungují misinformace, je potřeba si podrobněji představit typy falešného obsahu, motivaci jeho tvůrců a způsoby jeho šíření.

 

V současné době už panuje jasná shoda, že termín „fake news“ není příliš trefný. Bez jeho alternativy nám ale nezbývá nic jiného, než naznačit vzdušné uvozovky kdykoli toto označení použijeme. Důvodem, proč takto bojujeme s vhodnějším slovním označením je fakt, že se jedná o problém v mnohem širší oblasti, než jsou jen zprávy („news“) – týká se celého informačního ekosystému. A pojem „fake“ zdaleka nevystihuje komplexnost různých typů misinformace (neúmyslné sdílení nepravdivé informace) a dezinformace (záměrné vytváření a sdílení nepravdivé informace).

Pro porozumění současnému informačního ekosystému, potřebujeme pochopit tři aspekty:

Různé typy obsahu, který je vytvářen a sdílen

Motivace tvůrců tohoto obsahu

Způsoby šíření tohoto obsahu

 

A teď to důležité: Jak nastínila Danah Boyd ve svém nedávném článku, jsme ve válce. V informační válce. Jistě by nás měli znepokojovat lidé (včetně novinářů), kteří nevědomky šíří misinformace, ale daleko závažnějším problémem jsou systematické dezinformační kampaně.

Předešlé pokusy o ovlivňování veřejného názoru spoléhaly na technologie a způsoby vysílání informací typu „jeden k mnoha“, ale sociální sítě nyní umožňují cílení „částeček“ propagandy přímo na uživatele, kteří mají tendenci takovou zprávu přijmout a sdílet dále. Jakmile tedy nevědomky sdílejí zavádějící nebo zcela smyšlený článek, fotku, video nebo mem, zobrazí se tyto na zdi sociální sítě jejich kontaktů, kteří pravděpodobně důvěřují původnímu rozesílateli, a tak tento obsah sdílejí dále. Tyto „částečky“ pak velmi rychle prolétnou informačním ekosystémem díky důvěře přátel v rámci sociálních sítí. A to je daleko více zneklidňující fenomén než stránky plné fake news, které vytváří ziskuchtiví makedonští teenageři.

 

Různé typy mis- a dezinformací

V listopadu (2016) jsem psala o různých typech problematických informací, které kolovaly během amerických voleb. Od té doby se snažím vypracovat jejich typologii (a děkuji Global Voices za pomoc s rozvinutím mých definic ještě dále). Domnívám se, že existuje sedm zřetelně odlišných typů problematického obsahu. Seřadila jsem je do škály podle míry úmyslně podvodného jednání.

 

 

Proč někdo tento typ obsahu vytváří?

Pokud vážně uvažujeme o řešení problémů se zavádějícím obsahem, musíme si také uvědomit, kdo různé typy obsahu vytváří a proč.

Eliot Higgins popisoval začátkem ledna 2017 na přednášce v Paříži tzv. čtyři „P“, které nám mohou pomoci vysvětlit různé motivace. Hodně jsem o nich přemýšlela a s použitím Eliotovy teorie identifikovala další čtyři motivační faktory, které stojí za tvorbou klamavého typu obsahu:

Podprůměrná žurnalistika

Parodie

Provokace (čili „punk“)

Passion (vášeň)

Partyzánství

Profit (zisk)

Politický vliv (nebo moc – „power“)

Propaganda

 

Tato práce ještě není u konce, ale jakmile začnete rozdělovat jednotlivé kategorie a mapovat jednu proti druhé, všimnete si jistých opakujících se vzorců pro vytváření obsahů pro specifické účely.

 

 

Mechanismy šíření

Nakonec se tedy musíme zamyslet nad tím, jak se tento obsah šíří. Něco lidé bezděčně sdílí na sociálních sítích – kliknou bez přemýšlení na share nebo retweet. Něco zveličují novináři – nyní pod větším tlakem než kdy jindy – snažící se o to, aby smysluplně, přesně a v reálném čase informovali o všem, co se objeví na sociálních sítích. Něco vypouští volně napojené skupiny, které se úmyslně pokouší o ovlivňování názorů veřejnosti, a něco z toho je šířeno jakožto součást sofistikovaných dezinformačních kampaní skrze botové sítě a trolly. (Jak vidíte, musela bych vypracovat matrix v 3D, abych mohla aplikovat svůj graf na různé mechanismy šíření.)

Jak zdůrazňuje tento článek z buzzfeed.com, skupina amerických teenagerů podporujících Trumpa se spojila online, aby ovlivnila dubnové francouzské volby. Shromáždili tzv. meme shells, které pak sdíleli, takže i ti, kteří neuměli francouzsky, mohli umístit obrázky do svých příspěvků s příslušnými hashtagy. Dnes je pro volně propojené skupiny zkrátka neskutečně jednoduché se zmobilizovat a zkoordinovat pomocí volně dostupných nástrojů pro komunikaci.

Když je taková komunikace koordinovaná a konzistentní, lehce nás zmátne, neboť jsme už i tak vyčerpaní z neúměrného množství informací, které se nám dennodenně míhají před očima a čím dál víc se tak spoléháme na heuristiku – vytváření si jednoduchých psychologických zkratek. Když vidíme množství zpráv na to samé téma, naše mozky si automaticky vytvoří zkratku důvěryhodnosti. Řekneme si, že to musí být pravda – viděli jsme to stejné tvrzení už poněkolikáté v jednom dni.

Během inaugurační noci se účastníci Deploraballu vychloubali ve veřejnoprávnímu rádiu v pořadu This American Life, že „memovali“ Trumpa do Bílého domu. Poslechněte si úryvek.

Tito lidé pochopili, že jsme mnohem méně kritičtí k vizuálním obsahům. Jsme o dost méně kritičtí k informacím, které jsou v souladu s našimi názory. A tím, že přemíra informací vyčerpává naše mozky, jsme daleko náchylnější k ovlivňování.

 

Co s tím můžeme dělat?

V tomto ekosystému hrajeme všichni důležitou roli. Pokaždé, když pasivně přijmeme informaci bez její kontroly nebo sdílíme post, obrázek nebo video, aniž bychom ověřili jeho pravost, podílíme se na šumu a matení. Informační ekosystém je už tak znečištěný, že musíme převzít zodpovědnost za nezávislou kontrolu toho, co vidíme online.

V týdnech po amerických volbách novináři pátrali po tvůrcích fake news. Výsledky jejich pátrání se prolínalo zjištění, že autoři fake news se spolu bavili o snaze vytvořit takové zprávy, které by pobláznily levicově smýšlející lidi – a o tom, jak se jim to nepovedlo. Jeden z tvůrců fake news, Jestin Coler, řekl NPR: „Snažili jsme se udělat podobné věci liberálům. Nefungovalo to, nikdy se to pořádně nerozjelo. Jste odhaleni po prvních dvou komentářích a pak celá věc vyšumí.“

Ale převaha liberálů neměla dlouhého trvání. Od Trumpovy inaugurace vidíme obě strany podléhat klamavým informacím a sdílet je. Ať už jsou to „divoké“ twitterové účty, které nikdo není schopen nezávisle ověřit; meme Trumpových vládních nařízení; uživatele, co retweetují posty parodického účtu Jilla Steina, co se zoufale snaží vypadat realisticky; či tvrzení, že viceprezident Pence smazal tweet odsuzující zákaz muslimů – přitom v té době se ještě zobrazoval na jeho prosincové timeline. Levice dokazuje, že je stejná jako pravice. Když jsou lidé rozzlobení a mají strach, jejich schopnosti kritického myšlení slábnou.

Craig Silverman hovořil v rozhlasovém pořadu „On the Media“ o potřebě emocionální skepse. Velmi s ním souhlasím. Nejde jen o financování projektů zaměřených na mediální gramotnost, ale i o to, jak lidi naučit, aby byli kritičtí ke svým instinktivním reakcím. Pokud vás nějaký obsah neskutečně naštve nebo naopak, pokud se čepýříte, protože se váš názor konečně potvrdil, podívejte se na věc znovu.

Stejně jako se říká, že máte po jídle 20 minut počkat, než si jdete pro přídavek, protože váš mozek reaguje na naplnění žaludku se zpožděním, to samé platí o informacích. Možná nemusíte čekat 20 minut, než kliknete na tlačítko „sdílej“, ale dvě minuty budou pravděpodobně rozumné.

Tohle je zásadní doba. Pokud chceme skutečně pochopit situaci, v které se nacházíme, potřebujeme pochopit závažnost věci a to, s čím bojujeme. Používat termín fake news, byť se vzdušnými uvozovkami, nás dále neposune.

Pokud vás toto téma zajímá, vytvořila jsem seznam doporučené literatury.

Proč věříme lživým zprávám?

Profesor Shyam Sundar ve svém článku a video lekci shrnuje poznatky z oblasti psychologie, které pomáhají pochopit důvody naší náchylnosti věřit zprávám zkreslujícím či popírajícím realitu.

Video lekce s Claire Wardle: Právní a etické otázky používaní obsahu generovaného uživateli

Seznamte se s právními a etickými apekty použití obsahu generovaného uživateli s přední expertkou Claire Wardle.

Video lekce s Markem Galeottim: Fake news jako bezpečnostní hrozba v Česku?

„Jaká by měla být odplata za Ruskem šířené dezinformace? Zatím vidím jen tradiční, konzervativní a nenápadité reakce."