Image Alternative text

Problém skutečných zpráv – a co se s ním dá dělat

Publikováno: 22/08/2019

Tento článek byl původně publikován 25. září 2018 na stránkách nizozemské platformy De Correspondent. Uveřejňujeme jej se souhlasem vydavatele.

Autor: Rob Wijnberg

 

Zapomeňte na nešťastný výraz fake news – falešné zprávy. Větší potíž představují zprávy skutečné. Právě toto zjištění mě v roce 2013 přivedlo k založení nizozemské žurnalistické platformy De Correspondent, která se snaží čtenářům nabízet „protijed na každodenní zprávy“. Myšlenka oslovila tolik lidí, že jsme dokonce dosáhli nového světového rekordu v hromadném financování zpravodajského webu. Brzy se chystáme spustit The Correspondent, který neaktuální zprávy rozšíří nejen do Spojených států.

Že největší bolestí novinařiny jsou právě zprávy ve své tradiční podobě, jsem si ve skutečnosti uvědomil mnohem dříve, když jsem v roce 2006 začal pracovat ve významném nizozemském deníku. Místo v domácí redakci jsem dostal jako čtyřiadvacetiletý student filosofie. Jak to tak u studentů filosofie bývá, ihned jsem si začal klást otázku, co to vlastně ty zprávy, které tu mám vytvářet, jsou. Po bedlivém sledování práce svých kolegů jsem došel k definici, která je, myslím, docela přesná.

Zpravodajství se zabývá především senzačními, výjimečnými, negativními a aktuálními událostmi.

Těchto pět slov také přesně popisuje, co je na něm problematické.

 

Zprávy za prvé: jedna neuvěřitelná nesouvisející událost za druhou

Co se týče vyhledávání senzace, aby něco stálo za řeč, musí to být dostatečně pobuřující, skandální nebo otřesné. Zprávy se často točí kolem toho nejviditelnějšího – nebo nejvýbušnějšího, mohli bychom říct. Proto, jak tvrdí novinář Joris Luyendijk z Guardianu, se z nich často dozvídáme o teroristických činech, ne však o okupaci cizích území. Okupace je ve srovnání s útokem mnohem méně šokující a méně výraznou událostí. Jinými slovy, zatímco zachytit explozi autobusu není žádná věda, potlačování každodenních svobod se točí těžko.

Když tuto myšlenku rozvineme, zprávy se většinou soustředí na velmi výjimečné věci. Geniálně na to naráží karikaturista Matt Wuerker – ačkoli jsou kolem nás tisíce a miliony mírumilovných, zákona dbalých spoluobčanů, kteří vystupují proti nenávisti a podporují jednotu, zprávy dennodenně plní pár neonacistů, džihádistů nebo stoupenců KuKluxKlanu.

Nejenže to zkresluje naše mínění o ostatních lidských bytostech, ale také proto odvracíme pozornost od věcí, které nás ovlivňují, aniž by byly jakkoli výjimečné. Z toho důvodu se často o zásadních vývojových trendech vůbec nemluví, dokud se nepřihodí něco velmi nepravděpodobného (libanonsko-americký filosof Nassim Taleb takové události označuje jako „černé labutě“).

Poprask kolem finanční krize roku 2008 se tak například strhl až ve chvíli, kdy investiční banka Lehman Brothers zažádala o bankrotovou ochranu – což bylo něco velice neobvyklého. Proces, který k tomu vedl – to, jak banky pomalu den za dnem stále více riskovaly –, se však na přední stránky novin nikdy nedostal. Mezi tím, co se odehrávalo (postupné zvyšování rizika), a způsobem, jak zpravodajská média o probíhajícím dění obvykle informují (honba za senzací zaměřená na jednotlivé události), panoval zásadní rozpor.

Vedle toho jsou zprávy téměř bez výjimky negativní. Jak se říká, čím víc tam teče krve, tím lépe se to prodává. Dobrá novina jako by vůbec nebyla. Ten, kdo současné dění sleduje, tak snadno propadne dojmu, že na světě hrozí čím dál více nebezpečí, ačkoli opak je pravdou. Navíc jsme neustále vystavováni pocitu, že lidem se nedá věřit: dopouštějí se podvodů, jsou úplatní, navzájem se okrádají a vyhazují se do povětří. Ve skutečnosti jsou přitom v naprosté většině dobří a k ostatním se chovají slušně. S tím ale žádnou díru do světa neuděláte, že?

Zprávy rovněž dychtí po tom, co je aktuální. Téměř vše, co se v nich objeví, se muselo přihodit právě teď. Jenže nejčerstvější události ze své podstaty nemají největší vliv. Všechno na světě má nějakou historii a za tím, co se stane, stojí z velké části právě ona. Jelikož se však zprávy upínají k dnešku, minulost i budoucnost v dlouhodobém horizontu přestáváme vnímat. Informování o pozvolném vytváření mocenských struktur – například o historických kořenech rasismu – nebo upozorňování na postupné společenské změny, jako je financializace hospodářství, není formě a rytmu denního zpravodajství zkrátka vlastní.

V neposlední řadě je to způsobeno soustředěním především na události. Zpráva musí zaujmout pozornost: musí existovat důvod, proč něco zveřejnit ihned, spíše než později. Ačkoli to zní logicky, znamená to, že ve shrnutí denních událostí se málokdy objeví trendy. Trend totiž není jednotlivost, nýbrž se v čase postupně vyvíjí. Večerní zprávy tak vždy končí počasím, nikdy však klimatem. Nemůžete říct: „Dnes se změnilo klima,“ ačkoli je to vlastně pravda.

V důsledku je obsah zpráv z velké části tvořen takzvanou kalendářovou žurnalistikou – k tomu, aby se něco dalo považovat za aktuální, slouží opakující se a namnoze plánované události. Příkladem jsou konference, čtvrtletní finanční hodnocení, zprávy expertních skupin, vzpomínkové bohoslužby a výročí – nebo tweety prezidenta. Sdělení proto můžete často naplánovat předem a jako aktualitu využít něco, co žádná novinka není.

 

Zprávy za druhé: to, co se neděje

Sečteno a podtrženo, zprávy selhávají ve svém nejdůležitějším poslání – informovat nás o tom, co se děje ve světě. Ten, kdo je sleduje, především ví, co se neděje. Představují nám svět jako nekonečný sled šokujících, neobvyklých, děsivých událostí, které rychle upadnou v zapomnění. Ve srovnání s falešnými zprávami, které jsou zavádějící, protože jsou zkrátka nepravdivé, nás ty skutečné klamou rafinovaněji a podstatněji. Podněcují nás k velmi zkreslenému pohledu na pravděpodobnost, historii, pokrok, vývoj a význam.

Snadno tak podlehneme dojmu, že většinu teroristů tvoří muslimové, že na světě je čím dál hůř, že teroristické útoky v našem životě představují větší nebezpečí než cukr, že finanční krize začala v roce 2008 nebo že zločinnost ve Spojených státech vzrůstá, ačkoli nic z toho není pravda (1) (2) (3) (4) (5).

Honba za novinkami zkrátka zprávy zbavuje jejich hlavního účelu: pomáhat všem občanům porozumět světu natolik, aby se mohli účastnit veřejné diskuse o tom, co je třeba dělat.

Jak se říká, „kdo nečte noviny, je neinformovaný, kdo je čte, je dezinformovaný.“

 

Zprávy za třetí: zdravotní riziko

Abych předešel nedorozumění, když mluvím o zprávách, nemám na mysli veškerou žurnalistiku. Existuje nespočet přístupů vedoucích k důkladné a poučné novinařině; desítky tisíc novinářů, kteří se snaží sloužit veřejnosti, dělají nedocenitelnou práci. Rovněž by se má kritika zpráv neměla vykládat jako zavrhování „médií“ jako takových, jak se dnes onen výraz běžně chápe. Podobně jako mnoho kolegů, znepokojuje i mě vlna nedůvěry v novináře, která se v současnosti žene napříč Spojenými státy i celým světem, posilovaná politickými elitami ve snaze zneužít pochybnosti o sdělovacích prostředcích ve vlastní prospěch.

Ze všech žurnalistických žánrů mají však zprávy zdaleka největší dopad. Vstřebáváme jich neuvěřitelné množství; průměrný Američan stráví sledováním zpravodajství v nějaké formě téměř sedmdesát minut denně  – při průměrné délce života jsou to více než čtyři celé roky. Zprávy se tak stávají tématem našich každodenních rozhovorů, ve velké míře formují politický program a zásadně se podílejí na utváření našeho názoru na lidstvo a svět.

A to ne v dobrém. V konečném důsledku se kvůli přehlcenosti zprávami – či přesněji závislosti na nich – bojíme ostatních, do budoucnosti hledíme s pochybami a nevěříme, že ji dovedeme ovlivnit. Den po dni nám tento obsah potvrzuje zaryté předsudky a nejhorší obavy, stáváme se kvůli němu škarohlídskými a podezíravými, ba dokonce nešťastnými.

Zkrátka nám nesvědčí – jako jednotlivcům ani jako společnosti. Jak jednou napsal švýcarský spisovatel Rolf Dobelli, „zprávy jsou pro mysl tím, čím je pro tělo cukr.“ Opravdu by se k nim mělo přikládat varování ministerstva zdravotnictví.

 

Na zprávy potřebujeme protijed

Před pěti lety jsem s cílem zmírnit negativní dopady zpráv založil pomocí crowdfundingové kampaně nizozemskou mediální platformu De Correspondent. Projekt stál na jednoduché myšlence: pojďme zprávy nově vymezit – místo toho, co je senzační, se zaměřme na to, co je podstatné. Reakce byla ohromující: podpořilo nás devatenáct tisíc zakládajících členů, díky kterým jsme dosáhli světového rekordu v hromadném financování v oblasti žurnalistiky. V zemi, která má pouhých sedmnáct milionů obyvatel, jsme vybrali 1,7 milionu dolarů. Během pěti let se naše čtenářská obec rozrostla na víc než šedesát tisíc lidí, a stránka se tak stala jedním z nejrychleji rostoucích komunitně financovaných zpravodajských webů v Evropě.

Díky těmto členům může být De Correspondent platformou zcela bez reklam, která se zaměřuje na důkladnou žurnalistickou práci a denně naplňuje své heslo nabízet „protijed na každodenní zprávy“.

 

Problematické zkreslení nevzniká vinou liberalismu, nýbrž vinou aktuálnosti

Slogan dokonale vyjadřuje náš cíl: léčit to nejhorší, co zprávy způsobují. Za klíčové považujeme jinak je definovat. V Correspondentu se nesoustředíme jen na to, co se stalo dnes, ale na to, co se děje každý den. Když tak postupujete konzistentně, vytváří se jiný obraz světa.

Jak je totiž možné, že téměř po každém zásadním společenském otřesu, od zbraní hromadného ničení přes finanční krizi až po Brexit a zvolení Donalda Trumpa, se lidé ze zpravodajských médií vždy diví, že to nečekali?

Obvykle se to klade za vinu ideologické zaujatosti. Novináři jsou „příliš levicoví“ nebo „příliš liberální“, než aby si dokázali přiznat, co se odehrává. Myslím si však, že za tím stojí něco jiného: zpravodajská média se řídí chybnou definicí zpráv.

Pád banky Lehman Brothers, výstup Velké Británie z EU a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA byly samozřejmě velkolepé, výjimečné události, nastaly však v důsledku pomalého, nenápadného, systematického vývoje – jevů, které se nedějí dnes, nýbrž denně, a nejsou proto nikdy dostatečně poutavé, aby se mohly ve zprávách objevit. Jevů příliš všedních na to, aby se daly shrnout senzačními titulky a bodovaly v počtech kliknutí.

 

Přechod od senzačního k podstatnému díky čtenářům

V nizozemském Correspondentu se snažíme vydávat články o tématech, která nejsou nejnovější, přesto však stojí za pozornost. Neboli, jak často říkáme, články, které se nezabývají počasím, nýbrž klimatem. Dopisovatele, kteří tento obsah vytváří, netlačí termíny závisející na nejnovějších událostech, a oni tak mají dostatek času zevrubně se s určitou tematikou seznámit a naučit se vnímat a popisovat tendence, které hýbou naší dobou. Naším nejzazším cílem je nahradit senzační podstatným a nové významným.

Museli jsme si proto osvojit nové novinářské zvyklosti. A co je ještě důležitější, museli jsme se zbavit těch starých.

Především bylo třeba si odvyknout dodržování tradičního novinářského standardu pro relevanci a správné načasování. V médiích panuje nevyslovená shoda o tom, co představuje nejdůležitější „témata dne“; tato shoda úzce souvisí s tím, že novináři sami konzumují nesmírné množství zpráv.

Mají tudíž sklon věřit, že ve světě se zrovna děje právě to, čemu věnují velký prostor ostatní média, a právě o tom je třeba psát. Takže je snadné a bezpečné se soustředit na totéž, co druzí. Nikdo nemůže být osočován, že něčemu věnuje příliš velkou pozornost, protože to dělají všichni.

Abychom tomuto sebenaplňujícímu se proroctví učinili přítrž, své zpravodaje ze všeho nejdříve vybízíme k tomu, aby sami přijímali méně zpráv. Nabádáme je, aby nehledali podněty na témata článků v denním tisku, debatních pořadech a tweetech – ale aby vyšli do ulic, četli knihy a především se ptali čtenářů, s čím se denně setkávají v práci nebo v životě a málokdy se to dostane na titulní stránky novin, ačkoli by mělo.

Mohlo by se zdát, že nevěnovat pozornost aktualitám je snadné, ale ve skutečnosti to není jen tak. Novinář snadno propadne obavě, že mu něco utíká; neexistuje těžší hřích než dopustit, aby se konkurence stala středem pozornosti díky nejčerstvějším zprávám, které vy sami nemáte.

I v Correspondentu s tím čas od času stále bojujeme. Zejména když se děje něco, na co se upírají zraky celého světa, například teroristický čin. Právě před takovými momenty se však snažíme mít na pozoru, abychom mimoděk znovu nesklouzli ke zvyku psát o tématech s jepičím životem.

Abychom nutkání nepodlehli, neklademe si otázku, co budeme dělat s tou kterou zprávou, nýbrž se ptáme, co k ní můžeme dodat navíc – co se čtenář nedozví nikde jinde. Pokud odpověď zní „nic“, ani té nejvýraznější události se nevěnujeme.

Dne, kdy v roce 2016 došlo k tragickým bombovým útokům v Bruselu – pouhých dvě stě kilometrů od naší kanceláře v Amsterodamu – jsme proto nenapsali vůbec nic. Místo toho jsme abonenty odkázali na nejlepší reportáže ostatních médií – v souladu s učením profesora žurnalistiky Jeffa Jarvise, který říká: „Dělejte, co umíte nejlépe, na všechno ostatní odkazujte.“ Odběratelé to ocenili natolik, že se toho dne naše členská základna rozrostla více než kdykoli předtím.

Tato změna zvyklostí – jiné pojetí toho, co je důležité – vyvolala hlubší změnu, podle nás rozhodně k lepšímu. Cílem našich novinářů už není být první, vydat sólokapr nebo dosáhnout toho, aby jejich témata přebírala ostatní média. Snaží se stát odborníky na významné trendy současného vývoje a přitom své poznatky sdílet s přibývajícími předplatiteli.

Abychom toho dosáhli, museli jsme své dopisovatele také odnaučit uvažovat v uzavřených výpovědích. Novinové články a televizní zprávy namnoze nelze vydat nebo odvysílat, dokud nejsou dokončené. Na internetu však toto omezení odpadá; zprávy nemusí mít podobu statických záznamů, ale mohou být procesem, který se vyvíjí. Naši novináři recipientům nepředkládají pouze hotové produkty, ale sdílí s nimi i své plány a nápady, o kterých průběžně dále informují pomocí veřejného deníku.

Takový interaktivní přístup má jednu zásadní přednost: odběratelé se s určitou problematikou mohou seznamovat stejně postupně jako autor článků. Náš obsah nepředpokládá určitou úroveň orientace v tématu, jak to u zpráv často bývá, nýbrž umožňuje čtenářům začít na té úrovni znalostí, které právě dosahují, a odrazit se od ní.

A jejich počáteční úroveň je často výše, než začínal sám autor. Díky tomu, že jsme vytáhli proces tvorby novin na světlo, místo abychom ho schovávali v kouzelnickém klobouku, dáváme čtenářům prostor, aby s korespondenty sdíleli své konkrétní vědomosti a zkušenosti.

Novináři si tak zvykají nevnímat čtenáře jako nečinné příjemce informací, ale jako aktivní odborníky, kteří přispívají svými znalostmi.

 

Horká novinka: sto čtenářů ví víc než jeden novinář

Předplatitelé hrají v objevování a prozkoumávání všedních systémů, na které se zaměřujeme, klíčovou roli. V Correspondentu věříme, že z povahy věci ví sto čtenářů víc než jeden novinář. Na naší platformě tito experti své poznatky a zkušenosti s dopisovateli denně sdílí.

Aby zpravodaj pro školství pochopil, co se děje ve vzdělávacích institucích, těží z pomoci stovek učitelů, studentů a ředitelů škol, a specialista na státní služby se učí porozumět problémům veřejného sektoru země díky stovkám doktorů, poštovních doručovatelů a strojvedoucích. Čtenářů se ptáme: „Co z toho, s čím se denně setkáváte v práci nebo v životě, se v novinách málokdy objeví, ačkoli by to mělo být na předních stránkách?“ Jejich odpovědi často vedou k objevům, kterým bychom sami na stopu nikdy nepřišli.

Nebude nijak přehnané, když řeknu, že bez znalostí více než šedesáti tisíc předplatitelů bychom se při své žurnalistické práci už neobešli. Nejen proto, že se s námi dělí o vědomosti, ale také proto, že jsou ochotni za to platit 80 dolarů ročně. Jelikož nás finančně podporují, je Correspondent úplně bez reklam. Vedle toho, že je to příjemné na pohled – žádné blikající reklamní bannery dožadující se pozornosti –, je to pro novinařinu, o kterou se snažíme, nutnou podmínkou.

Na senzacechtivosti a přepjatosti denního zpravodajství má totiž značný podíl obchodní model, na kterém je založeno. Od 19. století je financováno převážně z reklamy. To znamená, že produktem ve skutečnosti nejsou zprávy jako takové, ale pozornost veřejnosti.

Právě ekonomika zaměřená na pozornost je živnou půdou pro bombastické titulky na prvních stránkách a clickbaity zaplavující sociální média. V případě Correspondentu jsou tyto motivace omezené, protože našimi klienty jsou samotní čtenáři, nikoli zadavatelé reklamy.

A to je zásadním důvodem, proč se můžeme soustředit nikoli na senzace, nýbrž na podstatné věci, a zveřejňovat protijed na denní zprávy. Naši předplatitelé si uvědomují souvislost mezi typem novinářského obsahu, který vytváříme, a vyřazením inzerentů jakožto třetí strany stojící mezi novináři a čtenáři.

 

Zprávy pro lepší svět

Žurnalistika, při které nejsou novináři jen producenty a čtenáři jen konzumenty, pramení z přesvědčení, že prostřednictvím vzájemného sdílení znalostí a zkušeností můžeme svět zachovat v lepším stavu, než v jakém jsme ho dostali. Jinými slovy, De Correspondent vychází z víry v pokrok.

Není to nepodložená naděje ani politický postoj. Vyplývá to z racionálního, faktického závěru. Protože historie lidstva je historií pokroku.

Považte: žádný šimpanz se nikdy nedostal na měsíc, nenosí všechny své vědomosti v kapse kalhot a nikdy nebyl u soudu. Přesto však mají šimpanzi a lidé velice nedávného společného předka.

Důvod, proč jsme se z lidoopů louskajících ořechy vyvinuli v lidské tvory, kteří létají raketami, je tak prostý, jak je geniální: žádný jiný druh na Zemi se nám nevyrovná ve sdílení znalostí.

Žádný lidský jedinec nedovede sám vytvořit iPhone, raketu nebo právní systém, protože ty jsou dílem společného vědění. Tento jednoduchý princip, kdy se spolu dělíme o poznatky, nám umožnil dále se specializovat v tom, v čem jsme nejlepší. A společně jsme pokročili. Prazvláštní však je, že v existenci pokroku věří stále méně lidí. Poprvé od 19. století, kdy se tato víra rozšířila, si většina obyvatel pětadvaceti zemí myslí, že svět je na špatné cestě. Rovněž se rozmáhá myšlenka, že naše děti a vnoučata se budou mít hůř než my.

Jedním z důvodů, proč víra v pokrok upadá, jsou – jak jste jistě uhodli – zprávy, které denně vstřebáváme. Zpravodajství většinou šíří pobouření a pesimismus, ne znalosti a jistotu. Ve výsledku máme o svém světě méně informací a méně věříme, že ho dokážeme změnit.

Myslím si, že existuje alternativa. Že přínosnější než sdílet rozhořčení a strach je pro osud lidstva předávání vědění a zkušeností. Že společně stále můžeme světu porozumět. A když ho pochopíme, můžeme ho změnit. Společně stále můžeme dosáhnout pokroku.

Attention economy: Obrovské tržiště s naší pozorností

Dnešní snadná a neomezená dostupnost informací vede tomu, že „už nečteme, jen listujeme“, jak uvádí Alex Iskold, ředitel newyorské společnosti Techstars. Nudné webové stránky se v podstatě podobají orientálnímu bazaru: uživatelé odtud rychle spěchají pryč, protože vědí, že mohou vybírat ze spousty alternativ. Technologické společnosti se proto zoufale snaží najít relevantní obsah a dostat ho k uživatelům.

Stručná historie zpravodajství z otevřených zdrojů

"Dnešní podoba zpravodajství z otevřených zdrojů vzešla z proměny technologií. Vše začalo kolem roku 2009, a to díky třem událostem: Zaprvé se do rukou silně nespokojených občanů dostalo velké množství chytrých telefonů s 3G připojením. Zadruhé tito občané ke sdílení obrovského množství obsahu o politickém dění ve své zemi využívali jen malý počet aplikací. A zatřetí byla tato data zdarma dostupná celému světu, který je tak mohl začít procházet a analyzovat."

Jak zprávy ovládly realitu

Jak zprávy mohou určovat naši realitu? Na to hledá odpověď autor Oliver Burkeman: "Přinejmenším některým z nás obrazovky změnily celý život a zprávy už nejsou pouhým děním na pozadí, nýbrž hlavními událostmi. To, co dříve při zpravodajství prožívali jen novináři a televizní producenti, je dnes běžné i pro miliony dalších lidí."