Image Alternative text

Stručná historie zpravodajství z otevřených zdrojů

Publikováno: 11/06/2019

Článek původně publikovaný 14. července 2016 byl uveřejněn se souhlasem vydavatele.

Autor: Cameron Colquhoun

 

„Vnímavému pozorovateli neujde, že i přísně regulovaný tisk bude znovu a znovu zrazovat zájmy svého národa.“ William Donovan (ředitel Úřadu pro strategické služby)

„Dnes jste médii vy, zpravovat o událostech a udržovat naději je vaší povinností! To vy jste médii, jsme v tom všichni za jednoho!“ Mír Hosejn Músáví (bývalý íránský premiér)

 

Začínat příspěvek o zpravodajství z otevřených zdrojů něčím, co se stalo roku 1883 v severní části státu New York, není zrovna obvyklé. Jenže přesně tehdy a tam se narodila jedna z nejvlivnějších zpravodajských osobností: William Donovan, syn zbožných irských imigrantů z dělnické třídy, který byl hvězdou studentské a později i akademické obce.

Jeho cílem bylo stát se prvním římskokatolickým prezidentem Spojených států. K prezidentskému úřadu se dostal poměrně blízko – když v roce 1905 nastoupil na Právnickou fakultu Kolumbijské univerzity, byl jedním z jeho spolužáků Franklin D. Roosevelt.

Po skončení první světové války, v níž bojoval, odstartoval Donovan úspěšnou kariéru advokáta na poli mezinárodního práva a v roce 1925 mu jen o chloupek utekl post státního zástupce. V meziválečném období cestoval jakožto právník po celém světě, setkával se s významnými zahraničními osobnostmi a nakonec zpracovával pro americkou vládu napůl oficiální, napůl neoficiální zprávy.

A právě díky tomu, že se Donovan znal s Franklinem D. Rooseveltem, byla založena zpravodajská agentura Spojených států. Tamní občané do té doby nahlíželi na veškeré zpravodajství a špionáž jako na něco, čemu se opravdový gentleman vyhýbá obloukem. Donovan se ovšem u Roosevelta zasadil o to, aby jeho neoficiální práce pro americkou vládu dostala formální háv, a Roosevelt pro něj 11. července 1941 vytvořil novou oficiální pozici „informačního koordinátora“. Po útoku na Pearl Harbour už bylo jasné, že bez zpravodajských služeb to nepůjde, a Donovanovo oddělení se přejmenovalo na Úřad pro strategické služby (Office of Strategic Services – OSS). Jednalo se o předchůdce CIA. Obdobně jako britská Special Operations Executive (SOE), zvláštní oddělení zpravodajské služby MI6 založené během 2. světové války, se Úřad pro strategické služby podílel na všem možném, od pokusů o atentáty přes spolupráci s tajnými agenty až po informační války.

Čtenáře v roce 2016 možná překvapí, že se celý jeden odbor Úřadu pro strategické služby věnoval zpravodajství z otevřených zdrojů. Řeč je o Odboru pro výzkum a analýzu, který pečlivě shromažďoval desítky novin, deníků, výstřižků z tisku a zpráv z rozhlasových stanic po celém světě, a to ve snaze odhalit fotografie a články, jež by mohly prozradit cokoliv klíčového o nepříteli. Slovy Williama Donovana:

„Vnímavému pozorovateli neujde, že i přísně regulovaný tisk bude znovu a znovu zrazovat zájmy svého národa.“

Úřad pro strategické služby si nenechal ujít jediné úmrtní oznámení v německých regionálních novinách, pátral v nich po zprávách o vysoce postavených nacistech. Důsledně také sbíral fotografie nových bitevních lodí, kráterů po bombách a letounů, jejichž hromadná analýza mu pak umožňovala odhadnout rozsah nepřátelských sil. Je zarážející, jak moc se postupy tehdejšího OSS podobaly moderním vyšetřovacím metodám využívaným v rámci zpravodajství z otevřených zdrojů, přestože za druhé světové války neměli počítače. Právě činnost OSS a SOE lze považovat za počátky zpravodajství z otevřených zdrojů, a tudíž lze i tvrdit, že se vznik takového zpravodajství datuje do doby před téměř sto lety. A tvrdit bychom mohli dokonce i to, že Donovanův citát má dnes větší platnost než kdy jindy – vnímavému pozorovateli neujde, jak jednotlivci v těch miliardách postů, nahraných příspěvků, sdílení a lajků znovu a znovu zrazují své vlastní zájmy.

Po druhé světové válce uvízlo zpravodajství z otevřených zdrojů na mrtvém bodě, ve většině vládních a vojenských úřadů se stalo pouhým nástrojem oddaných knihovníků a výzkumníků, jimiž se to v úřadech jenom hemžilo. A když pak bylo slovo „knihovna“ v polovině prvního desetiletí dvacátého století odsouzeno jako nemoderní, jen málo zpravodajců (pokud vůbec nějaký) chtělo pracovat v tomto odvětví, když měli k dispozici alternativu v podobě svůdného tajného světa agentů a signálového zpravodajství.

Otevřené zdroje (tak, jak je známe z vládních analýz) upadly na několik dekád do hlubokého spánku, z něhož je nevytrhla ani studená válka, ba dokonce ani jedenáctého září.

V roce 2009 se ovšem něco změnilo. Írán tehdy stál na pokraji tzv. zelené revoluce prováděné zdola nahoru. Značná část obyvatel protestovala proti tamnímu režimu. Miliony mladých Íránců bojovaly prostřednictvím internetu: koordinovaly na něm svoji činnost, sdílely virální obsah a dodávaly ostatním odvahu, aby se k jejich kampani připojili. Internet tak poprvé zaplavily informace o významném politickém dění sdílené přímo občany, a to zejména díky přístupu k chytrým telefonům, k internetu a k sociálním médiím. Během prvního týdne protestů byly odkazy na blogy, které se v té době sdílely na Twitteru, z 60 % procent tvořené odkazy na články o íránské politické scéně.

V roce 2008 používalo internet 34 % Íránců, v roce 2009 došlo k obrovskému vzestupu na 48 %. Počet obyvatel užívajících mobilní telefony vzrostl ve stejném období z 59 % na 72 %. Stanice BBC zveřejnila článek s názvem „Internet probouzí Írán k životu“, v němž mimo jiné prohlašovala, že v zemi vzkvétá „občanská žurnalistika“. Když v roce 2009 vypukly v Íránu protesty, publikoval americký deník Washington Post rozhovor s Jevgenijem Morozovem, vlivným komentátorem digitálních médií:

Fairfax, Virginia: Minulý víkend jsme mohli číst řadu článků o zprávách, jež se teď v Íránu vyrojily o tamějších událostech, a o tom, že nejvíce informací se nám teď nedostává z amerických zpravodajských organizací, nýbrž z Twitteru a dalších podobných stránek, které informují lidi z celého světa o tom, co se v Íránu děje. Co byste k tomu řekl?

Jevgenij Morozov: Máme před sebou zástupy novinářů z řad občanů, kteří odvádějí vynikající práci a zásobují nás fotografiemi a videi z teheránských protestů téměř v reálném čase. Tito lidé opravdu zaplnili velkou díru ve zpravodajství. Stejně tak sehrály významnou roli sítě typu Twitteru, protože dokázaly k tomuto uživateli vytvářenému obsahu přitáhnout pozornost lidí. Flickr je tedy zdrojem skvělých fotografií, které se do středu zájmu dostaly díky Twitteru. A ano, zvedla se obrovská vlna kritiky na adresu stanice CNN, která o událostech v Íránu informovala značně sporadicky. Uživatelé Twitteru dokonce zorganizovali protestní kampaň pod heslem #cnnfail (#mizernápráceCNN). Podle mě byla kampaň úspěšná – vedení i reportérům CNN nakonec nezbylo než zodpovědět související otázky.

 

Poprvé v historii si mohl kdokoliv z celičkého světa z těchto sociálních sítí vytáhnout zpravodajsky hodnotný obsah a rovnou psát články a předpovědi a předkládat ostatním inteligentní zpravodajské analýzy. Protesty sice nakonec skončily neúspěchem a íránský režim znovu rychle upevnil nadvládu nad internetem, přesto dnes můžeme na íránskou (nakonec neúspěšnou) zelenou revoluci nahlížet jako na zásadní milník v dějinách zpravodajství z otevřených zdrojů.

Ohlédneme-li se zpátky, není vlastně skutečnost, že ke vzniku tohoto nového světa zpravodajství z otevřených zdrojů došlo právě v Íránu, žádným překvapením – v této zemi totiž existuje více online uživatelů než v Bahrajnu, Spojených arabských emirátech, Izraeli, Saudské Arábii, Sýrii, Jemenu a Jordánsku dohromady. Matthew Weaver z britského Guardianu se během zelené revoluce podivoval nad tím, jak tento nový svět funguje: „Lidé vám něco řeknou a tradičnější zdroje jejich tvrzení o čtyři až pět hodin později potvrdí.“

Překvapením není ani to, že v čele rozvoje zpravodajství z otevřených zdrojů jakožto svébytné disciplíny stáli primárně samozvaní novináři z řad občanů a badatelé na vlastní pěst (a nikoliv vlády) – toto odvětví se vyvíjí rychlostí světla, dennodenně se vytvářejí a zdokonalují nové nástroje a techniky. Zkostnatělé akademické a vládní světy si teprve začínají uvědomovat, jaké bohatství nám tato data vlastně mohou nabídnout. Z jednotlivců, které nesvazuje byrokracie ani špatná IT vybavenost, se rychle stávají mistři v poskytování zpravodajství z otevřených zdrojů, již nám mohou nabídnout takový vhled a osvětlit takové spojitosti, o jakých se nám dosud ani nesnilo.

Necelý rok po íránských událostech se revoluce podnícená sociálními médii rozšířila do všech arabských zemí. Vztek veřejnosti, chytré telefony a sociální média pořádně otřásla diktátorskými režimy v severní Africe a na Blízkém Východě. Centrum zpravodajství z otevřených zdrojů CIA podle vyjádření jednoho ze svých ředitelů „nedokázalo předvídat, jak přesně se bude sociální aktivismus založený na internetu v arabském světě vyvíjet“. Toto selhání bylo mimo jiné vysvětlováno tak, že vládní zpravodajské služby se zaměřovaly pouze na sběr informací od mocné elity, a nikoliv na to, jak „využít onu obrovskou masu informací z otevřených zdrojů“.

V posledních letech si ovšem této masy očividně začaly všímat Spojené státy, Velká Británie a další země. Armáda USA v loňském roce zničila továrnu na bomby Islámského státu, a to pouhopouhých třiadvacet hodin poté, co jistý džihádista zveřejnil selfíčko se střechou budovy. Co se využívání zpravodajství z otevřených zdrojů k tomuto typu vojenských operací týká, silnějšího momentu jsme se asi zatím nedočkali. V USA i ve Velké Británii se vyrojila celá řada soukromých společností, které se zabývají zpravodajstvím z otevřených zdrojů a poskytují své služby celé škále klientů z veřejného i soukromého sektoru. Jak také v dubnu 2016 informoval časopis WIRED, v poslední době se mnoho vládních orgánů soustředí na to, aby lépe porozuměly bohatství skrytému v online dostupných otevřených datech, protože jim došlo, že právě zpravodajství z otevřených zdrojů může v jejich činnosti sehrát rozhodující roli.

Jak se bude zpravodajství z otevřených zdrojů vyvíjet dál?

Vzhledem k výše nastíněné stručné historii není přehnané tvrdit, že dnešní podoba zpravodajství z otevřených zdrojů vzešla z proměny technologií. Vše začalo kolem roku 2009, a to díky třem událostem: Zaprvé se do rukou silně nespokojených občanů dostalo velké množství chytrých telefonů s 3G připojením. Zadruhé tito občané ke sdílení obrovského množství obsahu o politickém dění ve své zemi využívali jen malý počet aplikací. A zatřetí byla tato data zdarma dostupná celému světu, který je tak mohl začít procházet a analyzovat.

Svět zpravodajství z otevřených zdrojů se ovšem ve svém rozvoji nezastaví, jeho možnosti se budou i nadále rozšiřovat a měnit spolu s novými technologiemi. Rostoucí hlad po živě přenášeném obsahu staví policii, bezpečnostní složky i zpravodaje pracující s otevřenými zdroji před značné výzvy, bez ohledu na to, zda se nacházejí v Minnesotě či v Damašku. V blízké budoucnosti se podoba tohoto zpravodajství opět promění, a to díky strojovému učení, virtuální a rozšířené realitě a umělé inteligenci. Zpravodajství z otevřených zdrojů by bez nadsázky mohlo převzít pomyslné žezlo kyberbezpečnosti a stát se jednou z nejvyhledávanějších oblastí pro investice do technologií.

Už dnes přitahuje čím dál větší pozornost investorů, médií i veřejnosti. Dennodenně se přece na internetu objevují miliardy příspěvků, obrázků, streamovaných videí, záznamů a dat – a kupodivu si jen málokdo skutečně uvědomuje, jak moc tím zvyšujeme procento pravděpodobnosti, že se mezi tím vším najdou užitečné zpravodajské zdroje.

Hrami proti dezinformacím a nedůvěře v média

V rámci projektu zaměřeného na mediální vzdělávání seniorů a starších dospělých zmapoval Tomáš Titěra současný stav v oblasti her s tématikou mediální gramotnosti. Tento článek tak přináší přehled konkrétních příkladů her, které různými způsoby pracují s mediální tematikou a s různou úspěšností cílí na rozvoj mediální gramotnosti.

Výukový modul: Stručný průvodce historií „fake news“ a dezinformací

Fabulování informací není nic nového. Mylné informace, dezinformace a propaganda jsou rysy lidské komunikace nejméně od dob antického Říma, kdy Antonius potkal Kleopatru. Šíření mylných informací a dezinformací pak dramaticky umocnil Gutenbergův vynález knihtisku roku 1493. Nakonec přinesl i první velkou novinářskou kachnu (hoax). Šíření dezinformací se poté objevovalo během konfliktů, změny režimu a katastrof.

Attention economy: Obrovské tržiště s naší pozorností

Dnešní snadná a neomezená dostupnost informací vede tomu, že „už nečteme, jen listujeme“, jak uvádí Alex Iskold, ředitel newyorské společnosti Techstars. Nudné webové stránky se v podstatě podobají orientálnímu bazaru: uživatelé odtud rychle spěchají pryč, protože vědí, že mohou vybírat ze spousty alternativ. Technologické společnosti se proto zoufale snaží najít relevantní obsah a dostat ho k uživatelům.