Image Alternative text

Stručná historie zpravodajství z otevřených zdrojů

Publikováno: 11/06/2019

Článek původně publikovaný 14. července 2016 byl uveřejněn se souhlasem vydavatele.

Autor: Cameron Colquhoun

 

„Vnímavému pozorovateli neujde, že i přísně regulovaný tisk bude znovu a znovu zrazovat zájmy svého národa.“ William Donovan (ředitel Úřadu pro strategické služby)

„Dnes jste médii vy, zpravovat o událostech a udržovat naději je vaší povinností! To vy jste médii, jsme v tom všichni za jednoho!“ Mír Hosejn Músáví (bývalý íránský premiér)

 

Začínat příspěvek o zpravodajství z otevřených zdrojů něčím, co se stalo roku 1883 v severní části státu New York, není zrovna obvyklé. Jenže přesně tehdy a tam se narodila jedna z nejvlivnějších zpravodajských osobností: William Donovan, syn zbožných irských imigrantů z dělnické třídy, který byl hvězdou studentské a později i akademické obce.

Jeho cílem bylo stát se prvním římskokatolickým prezidentem Spojených států. K prezidentskému úřadu se dostal poměrně blízko – když v roce 1905 nastoupil na Právnickou fakultu Kolumbijské univerzity, byl jedním z jeho spolužáků Franklin D. Roosevelt.

Po skončení první světové války, v níž bojoval, odstartoval Donovan úspěšnou kariéru advokáta na poli mezinárodního práva a v roce 1925 mu jen o chloupek utekl post státního zástupce. V meziválečném období cestoval jakožto právník po celém světě, setkával se s významnými zahraničními osobnostmi a nakonec zpracovával pro americkou vládu napůl oficiální, napůl neoficiální zprávy.

A právě díky tomu, že se Donovan znal s Franklinem D. Rooseveltem, byla založena zpravodajská agentura Spojených států. Tamní občané do té doby nahlíželi na veškeré zpravodajství a špionáž jako na něco, čemu se opravdový gentleman vyhýbá obloukem. Donovan se ovšem u Roosevelta zasadil o to, aby jeho neoficiální práce pro americkou vládu dostala formální háv, a Roosevelt pro něj 11. července 1941 vytvořil novou oficiální pozici „informačního koordinátora“. Po útoku na Pearl Harbour už bylo jasné, že bez zpravodajských služeb to nepůjde, a Donovanovo oddělení se přejmenovalo na Úřad pro strategické služby (Office of Strategic Services – OSS). Jednalo se o předchůdce CIA. Obdobně jako britská Special Operations Executive (SOE), zvláštní oddělení zpravodajské služby MI6 založené během 2. světové války, se Úřad pro strategické služby podílel na všem možném, od pokusů o atentáty přes spolupráci s tajnými agenty až po informační války.

Čtenáře v roce 2016 možná překvapí, že se celý jeden odbor Úřadu pro strategické služby věnoval zpravodajství z otevřených zdrojů. Řeč je o Odboru pro výzkum a analýzu, který pečlivě shromažďoval desítky novin, deníků, výstřižků z tisku a zpráv z rozhlasových stanic po celém světě, a to ve snaze odhalit fotografie a články, jež by mohly prozradit cokoliv klíčového o nepříteli. Slovy Williama Donovana:

„Vnímavému pozorovateli neujde, že i přísně regulovaný tisk bude znovu a znovu zrazovat zájmy svého národa.“

Úřad pro strategické služby si nenechal ujít jediné úmrtní oznámení v německých regionálních novinách, pátral v nich po zprávách o vysoce postavených nacistech. Důsledně také sbíral fotografie nových bitevních lodí, kráterů po bombách a letounů, jejichž hromadná analýza mu pak umožňovala odhadnout rozsah nepřátelských sil. Je zarážející, jak moc se postupy tehdejšího OSS podobaly moderním vyšetřovacím metodám využívaným v rámci zpravodajství z otevřených zdrojů, přestože za druhé světové války neměli počítače. Právě činnost OSS a SOE lze považovat za počátky zpravodajství z otevřených zdrojů, a tudíž lze i tvrdit, že se vznik takového zpravodajství datuje do doby před téměř sto lety. A tvrdit bychom mohli dokonce i to, že Donovanův citát má dnes větší platnost než kdy jindy – vnímavému pozorovateli neujde, jak jednotlivci v těch miliardách postů, nahraných příspěvků, sdílení a lajků znovu a znovu zrazují své vlastní zájmy.

Po druhé světové válce uvízlo zpravodajství z otevřených zdrojů na mrtvém bodě, ve většině vládních a vojenských úřadů se stalo pouhým nástrojem oddaných knihovníků a výzkumníků, jimiž se to v úřadech jenom hemžilo. A když pak bylo slovo „knihovna“ v polovině prvního desetiletí dvacátého století odsouzeno jako nemoderní, jen málo zpravodajců (pokud vůbec nějaký) chtělo pracovat v tomto odvětví, když měli k dispozici alternativu v podobě svůdného tajného světa agentů a signálového zpravodajství.

Otevřené zdroje (tak, jak je známe z vládních analýz) upadly na několik dekád do hlubokého spánku, z něhož je nevytrhla ani studená válka, ba dokonce ani jedenáctého září.

V roce 2009 se ovšem něco změnilo. Írán tehdy stál na pokraji tzv. zelené revoluce prováděné zdola nahoru. Značná část obyvatel protestovala proti tamnímu režimu. Miliony mladých Íránců bojovaly prostřednictvím internetu: koordinovaly na něm svoji činnost, sdílely virální obsah a dodávaly ostatním odvahu, aby se k jejich kampani připojili. Internet tak poprvé zaplavily informace o významném politickém dění sdílené přímo občany, a to zejména díky přístupu k chytrým telefonům, k internetu a k sociálním médiím. Během prvního týdne protestů byly odkazy na blogy, které se v té době sdílely na Twitteru, z 60 % procent tvořené odkazy na články o íránské politické scéně.

V roce 2008 používalo internet 34 % Íránců, v roce 2009 došlo k obrovskému vzestupu na 48 %. Počet obyvatel užívajících mobilní telefony vzrostl ve stejném období z 59 % na 72 %. Stanice BBC zveřejnila článek s názvem „Internet probouzí Írán k životu“, v němž mimo jiné prohlašovala, že v zemi vzkvétá „občanská žurnalistika“. Když v roce 2009 vypukly v Íránu protesty, publikoval americký deník Washington Post rozhovor s Jevgenijem Morozovem, vlivným komentátorem digitálních médií:

Fairfax, Virginia: Minulý víkend jsme mohli číst řadu článků o zprávách, jež se teď v Íránu vyrojily o tamějších událostech, a o tom, že nejvíce informací se nám teď nedostává z amerických zpravodajských organizací, nýbrž z Twitteru a dalších podobných stránek, které informují lidi z celého světa o tom, co se v Íránu děje. Co byste k tomu řekl?

Jevgenij Morozov: Máme před sebou zástupy novinářů z řad občanů, kteří odvádějí vynikající práci a zásobují nás fotografiemi a videi z teheránských protestů téměř v reálném čase. Tito lidé opravdu zaplnili velkou díru ve zpravodajství. Stejně tak sehrály významnou roli sítě typu Twitteru, protože dokázaly k tomuto uživateli vytvářenému obsahu přitáhnout pozornost lidí. Flickr je tedy zdrojem skvělých fotografií, které se do středu zájmu dostaly díky Twitteru. A ano, zvedla se obrovská vlna kritiky na adresu stanice CNN, která o událostech v Íránu informovala značně sporadicky. Uživatelé Twitteru dokonce zorganizovali protestní kampaň pod heslem #cnnfail (#mizernápráceCNN). Podle mě byla kampaň úspěšná – vedení i reportérům CNN nakonec nezbylo než zodpovědět související otázky.

 

Poprvé v historii si mohl kdokoliv z celičkého světa z těchto sociálních sítí vytáhnout zpravodajsky hodnotný obsah a rovnou psát články a předpovědi a předkládat ostatním inteligentní zpravodajské analýzy. Protesty sice nakonec skončily neúspěchem a íránský režim znovu rychle upevnil nadvládu nad internetem, přesto dnes můžeme na íránskou (nakonec neúspěšnou) zelenou revoluci nahlížet jako na zásadní milník v dějinách zpravodajství z otevřených zdrojů.

Ohlédneme-li se zpátky, není vlastně skutečnost, že ke vzniku tohoto nového světa zpravodajství z otevřených zdrojů došlo právě v Íránu, žádným překvapením – v této zemi totiž existuje více online uživatelů než v Bahrajnu, Spojených arabských emirátech, Izraeli, Saudské Arábii, Sýrii, Jemenu a Jordánsku dohromady. Matthew Weaver z britského Guardianu se během zelené revoluce podivoval nad tím, jak tento nový svět funguje: „Lidé vám něco řeknou a tradičnější zdroje jejich tvrzení o čtyři až pět hodin později potvrdí.“

Překvapením není ani to, že v čele rozvoje zpravodajství z otevřených zdrojů jakožto svébytné disciplíny stáli primárně samozvaní novináři z řad občanů a badatelé na vlastní pěst (a nikoliv vlády) – toto odvětví se vyvíjí rychlostí světla, dennodenně se vytvářejí a zdokonalují nové nástroje a techniky. Zkostnatělé akademické a vládní světy si teprve začínají uvědomovat, jaké bohatství nám tato data vlastně mohou nabídnout. Z jednotlivců, které nesvazuje byrokracie ani špatná IT vybavenost, se rychle stávají mistři v poskytování zpravodajství z otevřených zdrojů, již nám mohou nabídnout takový vhled a osvětlit takové spojitosti, o jakých se nám dosud ani nesnilo.

Necelý rok po íránských událostech se revoluce podnícená sociálními médii rozšířila do všech arabských zemí. Vztek veřejnosti, chytré telefony a sociální média pořádně otřásla diktátorskými režimy v severní Africe a na Blízkém Východě. Centrum zpravodajství z otevřených zdrojů CIA podle vyjádření jednoho ze svých ředitelů „nedokázalo předvídat, jak přesně se bude sociální aktivismus založený na internetu v arabském světě vyvíjet“. Toto selhání bylo mimo jiné vysvětlováno tak, že vládní zpravodajské služby se zaměřovaly pouze na sběr informací od mocné elity, a nikoliv na to, jak „využít onu obrovskou masu informací z otevřených zdrojů“.

V posledních letech si ovšem této masy očividně začaly všímat Spojené státy, Velká Británie a další země. Armáda USA v loňském roce zničila továrnu na bomby Islámského státu, a to pouhopouhých třiadvacet hodin poté, co jistý džihádista zveřejnil selfíčko se střechou budovy. Co se využívání zpravodajství z otevřených zdrojů k tomuto typu vojenských operací týká, silnějšího momentu jsme se asi zatím nedočkali. V USA i ve Velké Británii se vyrojila celá řada soukromých společností, které se zabývají zpravodajstvím z otevřených zdrojů a poskytují své služby celé škále klientů z veřejného i soukromého sektoru. Jak také v dubnu 2016 informoval časopis WIRED, v poslední době se mnoho vládních orgánů soustředí na to, aby lépe porozuměly bohatství skrytému v online dostupných otevřených datech, protože jim došlo, že právě zpravodajství z otevřených zdrojů může v jejich činnosti sehrát rozhodující roli.

Jak se bude zpravodajství z otevřených zdrojů vyvíjet dál?

Vzhledem k výše nastíněné stručné historii není přehnané tvrdit, že dnešní podoba zpravodajství z otevřených zdrojů vzešla z proměny technologií. Vše začalo kolem roku 2009, a to díky třem událostem: Zaprvé se do rukou silně nespokojených občanů dostalo velké množství chytrých telefonů s 3G připojením. Zadruhé tito občané ke sdílení obrovského množství obsahu o politickém dění ve své zemi využívali jen malý počet aplikací. A zatřetí byla tato data zdarma dostupná celému světu, který je tak mohl začít procházet a analyzovat.

Svět zpravodajství z otevřených zdrojů se ovšem ve svém rozvoji nezastaví, jeho možnosti se budou i nadále rozšiřovat a měnit spolu s novými technologiemi. Rostoucí hlad po živě přenášeném obsahu staví policii, bezpečnostní složky i zpravodaje pracující s otevřenými zdroji před značné výzvy, bez ohledu na to, zda se nacházejí v Minnesotě či v Damašku. V blízké budoucnosti se podoba tohoto zpravodajství opět promění, a to díky strojovému učení, virtuální a rozšířené realitě a umělé inteligenci. Zpravodajství z otevřených zdrojů by bez nadsázky mohlo převzít pomyslné žezlo kyberbezpečnosti a stát se jednou z nejvyhledávanějších oblastí pro investice do technologií.

Už dnes přitahuje čím dál větší pozornost investorů, médií i veřejnosti. Dennodenně se přece na internetu objevují miliardy příspěvků, obrázků, streamovaných videí, záznamů a dat – a kupodivu si jen málokdo skutečně uvědomuje, jak moc tím zvyšujeme procento pravděpodobnosti, že se mezi tím vším najdou užitečné zpravodajské zdroje.

Jak zprávy ovládly realitu

Jak zprávy mohou určovat naši realitu? Na to hledá odpověď autor Oliver Burkeman: "Přinejmenším některým z nás obrazovky změnily celý život a zprávy už nejsou pouhým děním na pozadí, nýbrž hlavními událostmi. To, co dříve při zpravodajství prožívali jen novináři a televizní producenti, je dnes běžné i pro miliony dalších lidí."

Vymstila se mediální gramotnost?

„Masové šíření a přijímání propagandy a falešných zpráv znervóznělo mnohé progresivisty, kteří nyní volají po větší snaze o výuku mediální gramotnosti. Jiní zase horují za řešení založená na odborném ověřování faktů a jejich označování. Obě snahy nejspíš nebudou k ničemu. Problém je totiž podstatně hlubší, než si většina lidí uvědomuje."

Hackování ekonomiky pozornosti

Nové formy informační manipulace jsou tu. Autorka Danah Boyd přibližuje nedávnou historii účinné práce s naší pozorností: „Na zpravodajská média manipulátoři hrají jako na housle, zatímco decentralizované skupiny lidí využívají neustále se rozvíjející síťové nástroje k manipulaci ekonomikou pozornosti.“