Image Alternative text

Jak zprávy ovládly realitu

Publikováno: 06/06/2019

Článek původně publikovaný 3. května 2019 byl uveřejněn se souhlasem vydavatele.

Autor: Oliver Burkeman

 

Je angažování se v současných událostech klíčem k tomu, jak být dobrým občanem? Nebo snad
nekonečný proud mobilních upozornění škodí demokracii i naší psychické pohodě?

 

Onoho pátečního odpoledne 13. listopadu 2015 bylo na Manhattanu chladno, ale v Old Town Baru,
jednom z nejstarších a nejoblíbenějších barových útočišť ve městě, díky tomu bylo ještě útulněji než
obvykle. „Tu neokázalou, velmi přátelskou a pečující atmosféru, tu jsem si neskutečně oblíbil,“
rozplýval se Adam Greenfield, který se tam v jedné z dřevěných kójí sešel s kamarádem na pivo a
hranolky. „Je to jeden z těch podniků, které vám časem přirostou k srdci.“ Greenfield je odborník na
urbánní design, a tudíž tíhne k tomu, aby k tématům, jako je půvab útulných barů, zaujímal
filozofičtější postoj než většina ostatních. Každý, kdo někdy navštívil Old Town Bar nebo jinou
přátelskou hospůdku v některém z rušných velkoměst, ale ví, jaké pocity tam s přáteli prožíval: pocit
vnitřní regenerace, revitalizace, rekreace. „A pak se nám rozvibrovaly mobily.“

Islamističtí teroristé pozabíjeli během koordinovaného střílení a sebevražedných bombových útoků
v Paříži sto třicet lidí, mezi nimi devadesát návštěvníků koncertní síně Bataclan. Greenfield vzpomíná,
že ve stejnou chvíli, kdy tehdy v New Yorku vzal do ruky telefon, učinili všichni ostatní totéž, a
„teplota v místnosti okamžitě klesla pod bod mrazu“. Chytrá zařízení v baru se rozpípala pod přívalem
nových zpráv v médiích a upozorněních od Facebook Safety Check, nové služby, která dokáže pomocí
geolokace identifikovat uživatele nacházející se v určité vzdálenosti od útoku a vyzve je, aby svým
přátelům na síti dali vědět, jestli jsou v pořádku. Zdi Old Town Baru jako by najednou zporézněly –
bar najednou působil „jako cedník, jehož otvory začal dovnitř naráz a pod vysokým tlakem proudit
komunikační šum z venkovního světa“.

Nebylo to poprvé, kdy Greenfielda, bývalého designéra ve společnosti Nokie, napadla rouhačská
myšlenka, jestli nám náhodou mobilní telefony nedělají ze života zbytečné peklo. Do očí bijící
kontrast mezi útulným barem a zprávami z Paříže ještě podtrhl to, jak křehké dnes takové podniky a
úleva, jakou nabízejí, vlastně jsou. Zprávy na sebe v tu ránu strhly veškerou pozornost všech
přítomných. Bylo jedno, jestli má daný člověk přátele a rodinu v Paříži nebo jestli snad může být
nějak nápomocný. Zprávy se zkrátka vnutily dovnitř, staly se novou realitou baru, pasovaly se na tu
část reality, na které opravdu záleží.

Toho, jak zvláštní taková narušení klidu jsou, si příliš nevšímáme, pro řadu z nás je totiž dnes taková
situace normální. Ve zprávách se do slova a do písmene koupeme. Ráno si přečteme aktuální titulky
ještě dřív, než vůbec s někým promluvíme, a čekání ve frontách i jízdy autobusem si krátíme na
Twitteru, který nás vtahuje do dramat kolem prezidentské politiky a humanitárních stavů nouze.
Podle jistého odhadu si sedmdesát procent lidí bere své přístroje, na kterých odebírá zprávy, i večer
do postele.

V posledních letech je otázka, kolik času trávíme na zařízeních s online připojením a jaký to má vliv na
náš mozek, stále žhavějším tématem. Přesto si téměř nikdo nepovšiml psychologického posunu, který
s tímto souvisí: totiž že jisté části populace zabírají zprávy víc a víc času – a že se zpravodajství ještě
rafinovaněji stalo základem našeho subjektivního vnímání reality, takže nám svět národních politik a
mezinárodních krizí může připadat důležitější, ba dokonce skutečnější, než problémy lidí v rodinách,
ve čtvrtích a na pracovištích, kteří jsou nám bezprostředně blízcí. Nemluvím teď pouze o tom, že
trávíme příliš hodin přilepení k obrazovkám. Chci poukázat na to, že přinejmenším některým z nás
obrazovky změnily celý život a zprávy už nejsou pouhým děním na pozadí, nýbrž hlavními událostmi.
To, co dříve při zpravodajství prožívali jen novináři a televizní producenti, je dnes běžné i pro miliony
dalších lidí.

V britské a americké společnosti stojí v popředí této pozměněné mentální krajiny brexit a prezident
Donald Trump. Jedná se o témata šokující natolik, až hrozí, že si ani nebudeme uvědomovat, jak
zvláštní a typicky novodobý fenomén takové zásadní postavení zpráv v našich každodenních životech
představuje. Nicholas Kristof ve svém sloupku v New York Times stejně jako řada dalších lidí úpí nad
„závislostí na Trumpovi“, kterou pozoruje ve svých společenských kruzích: „na večírcích, v kabelové
televizi, u večeře, u sodobaru, nikde se dnes nemluví o ničem jiném než o Trumpovi“. Tato závislost
se však neprojevuje jen tím, že kvůli ní opomíjíme veškeré další zprávy. Opomíjíme kvůli ní i zbytek
našeho života – kvůli dramatům, která se odehrávají ve zprávách.

Mohli bychom to uzavřít s tím, že přemýšlením o zprávách trávíme tolik času proto, že se kolem nás
dějí šílené věci, to by ale bylo příliš zjednodušující. Zprávy nás informovaly o šílených událostech již
v minulosti. S jedním rozdílem: nebyly všudypřítomné. Dalo by se říci, že podstatou zpravodajství od
samého počátku až do doby před několika desetiletími bylo vzít nás na výlet do cizích končin, do
světa, ze kterého jsme se po kratičké návštěvě vrátili zase zpátky. Celá staletí měla ke zprávám
přístup jen nepříliš početná elita, a dokonce i v éře masmédií věnovali vzdělaní občané zprávám
zřídkakdy více než hodinu denně.

Obrovský posun vnímání, který v posledně době zažíváme, nemůžeme přičítat na vrub pouze
skutečnosti, že zprávy jsou dnes k dispozici dvacet čtyři hodin denně, s čímž přišla stanice CNN už
v roce 1980. Nastal v důsledku našeho pocitu, že se na zprávách aktivně podílíme, pocitu, který se
vynořil až nedávno spolu s interaktivními sociálními sítěmi. Řekněme například, že je člověk naštvaný
kvůli brexitu. Může pak být kvůli brexitu naštvaný celou dobu, neustále o něm načítat další a další
příšerná fakta, neustále narážet na příležitosti, jak svůj vztek ventilovat, a to způsoby, které ještě
v první polovině prvního desetiletí druhého tisíciletí nepřicházely v úvahu. Kdybychom se tehdy před
svými rodinami a kolegy, kteří nám byli rovnými a váženými vrstevníky, rozhorlovali stejně, jako to
dnes dělají všichni ti romanopisci a filozofové na Twitteru, znepřátelili bychom si celé své okolí.
Je tu totiž jeden zásadní rozdíl: když zuříme na Facebooku, sdílíme cizí posty a hlasujeme v online
anketách, máme pocit, že něco děláme – že tím alespoň malilinko přispějeme k tomu, jak daná věc
dopadne. Tento pocit sice může být z velké části pouhou iluzí (která je v zájmu sociálních platforem,
protože jsme na nich díky ní závislí), ale má nad námi bezpochyby velkou moc. A týká se dokonce i
těch, kteří nikdy nic nekomentují ani sami nepřidávají. Už jenom skutečnost, že se můžeme
proklikávat nekonečným přísunem aktualit, komentářů, vtipů a analýz z oblastí našeho zájmu, nám
dává pocit, že se na zprávách podílíme, a nikoliv čistě pasivně projíždíme novinové titulky, které
v průběhu dne tisíckrát zazní i na CNN a BBC.

Přesto jste si možná sami dávno všimli, že tento nový postoj ke zprávám není receptem na to,
abychom se cítili šťastnější nebo výkonnější. Když částí našeho já neustále přebýváme ve světě zpráv,
jsme vystaveni lžím a utrpení, co jich jen na planetě je, a ohrazujeme se proti událostem, které
v jejich rozsahu nemá žádný jednotlivec šanci změnit, připadáme si stejně jako Greenfield, autor
knihy Radical Technologies: The Design of Everyday Life (Radikální technologie: design
každodennosti), jenž hovoří o „mírné panice a ztrátě kontroly“, která se pro nás stala natolik běžnou,
že nám připadá jako samozřejmá.

Ne všichni si samozřejmě můžeme dovolit trávit hodiny denně prohlížením sociálních sítí, a přehnaná
identifikace se zprávami je tudíž v tomto ohledu problémem privilegovaných. Plíživá kolonizace, jaké
se „aktuální události“ dopouštějí na našem smyslu pro realitu, však dala vzniknout i zvláštnímu
novému morálnímu imperativu: společenské normě, která nám velí odsuzovat ty, kdo zprávy ignorují,
nebo jim alespoň odmítají přenechat značnou část svého života, jako nezodpovědné požitkáře, kteří
patří mezi těch několik vyvolených šťastlivců.

Zodpovědní demokratičtí občané jsou už od dob osvícenství definováni jako ti, kteří dělají první
poslední, aby byli stále v obraze o svém národě i o širším světě. Tato povinnost bývá považována za
zásadní zejména tehdy, je-li na vzestupu autoritářský režim. Dnes se s ní ale mnohdy automaticky pojí
nepsaný zákaz odvracet se od zpráv. Instinkt, který nás nutí dívat se jinam, je chápán jako známka
privilegovanosti a netečnosti vůči tomu, že si takový luxus můžeme dovolit. Nejsme-li naštvaní,
nevěnujeme zprávám dost pozornosti. Čím dál častěji se považuje za automatické, že chceme-li
pomoci, nebo alespoň ukázat, že nám opravdu záleží na lidech, kteří jsou daným děním nejvíce
zasaženi – například na ilegálních imigrantech, kteří čelí krutosti Trumpových úřadů –, máme
z morálního hlediska povinnost neustále sledovat nový vývoj.

Ukazuje se však, že takové chování s sebou kromě vlivu na naše štěstí nese i další problém. Existují
podložené obavy z toho, že společnost, v níž se tak velký počet členů natolik do hloubky zajímá o
emoční dramata ve zprávách, nemůže ani zdaleka představovat ideální demokracii – ba právě
naopak, že takový zájem o zprávy je jedním z projevů toho, jakými negativními změnami prošel náš
veřejný život. A z toho vyplývá něco, co je cizí závislákům na zprávách, oddaným politickým
aktivistům i novinářům: že bychom možná v zájmu svého zdravého rozumu, potažmo celého světa,
měli najít způsob, jak zprávy vykázat tam, kde je jejich místo.
 

 

Mnoho z nás si stále pamatuje doby, kdy byly zprávy jen příjemným zpestřením každodenního života
a oblíbeným únikem kancelářských prokrastinátorů. Když esejista Alain de Botton před pěti lety
vydával knihu s názvem The News: A User’s Manual (Zprávy: uživatelská příručka), ještě stále chápal
jako jednu z příčin přitažlivosti zpráv skutečnost, že jsou pro nás útočištěm, do kterého se utíkáme
před svými běžnými problémy. Jak píše: stačilo se podívat na zprávy a člověk před sebou viděl
„problémy, které jsou mnohem horší a vážnější než ty, kterým čelíme my sami, a mohl v těchto
zásadnějších strastech utopit svoje sebestředné obavy a pochybnosti. Hladomor, záplavy, sériový
vrah na svobodě, rezignace vlády… Takový vnější chaos je možná přesně tím, co potřebujeme, abych
si navodili pocit klidu.“ Jak rychle se všechno změnilo! Zprávám se dnes ve skutečnosti ani nedaří
navozovat onen pocit klidu. Čím dále častěji pro nás nejsou únikem, ale tím, před čím bychom
nejradši utekli.

Tento pocit je odrazem nejnovější, kritické fáze dlouhodobých historických změn: dříve jsme žili ve
světě, kde byla o informace nouze, dnes máme k informacím přístup v zásadě neomezený, ale sužuje nás
nouze o pozornost. Podle historika Andrewa Pettegreeho byli prvními lidmi, kteří si zpravodajstvím přišli
na slušné peníze, členové jisté italské skupiny v šestnáctém století, kteří díkysvým dobrým kontaktům
prodávali krátké ručně psané informativní články pár bohatým klientům. Vydělávali na tom, jak těžké
bylo dostat se k informacím jinde než v jejich bulletinech. Na stejném principu fungovaly i londýnské
kavárny v sedmnáctém století, kterým se často přičítá prvenství co do vytvoření veřejného prostoru,
v němž mohli obyčejní lidé probírat politiku. Zákazníci se po zaplacení symbolického vstupného mohli
sdružovat s dalšími lidmi, kteří drželi krok s okolním děním, a ještě měli přístup k velkému množství
pamfletů a „novin“. K informovaným debatám o politice se člověk často nenachomýtl,
a tak za ně lidé rádi platili.

Když ale začalo být šíření zpráv díky technologickým pokrokům snazší (a o přízeň čtenářů začalo
soutěžit více poskytovatelů služby), karta se zákeřně obrátila: skutečně cennou komoditou se
najednou namísto informací stala pozornost čtenářů. Počátkem devatenáctého století přišli
podnikatelé, jako byl například Benjamin Day, zakladatel novin New York Sun, s revolučním
obchodním modelem: prodávali noviny za méně než výrobní cenu, plnili jejich stránky atraktivními
„bulvárními“ články a následně vydělávali na reklamách, které otiskli a jejichž autoři si tak velice
účinně probojovávali cestu k pozornosti čtenářů. Přirozeně se postupně rozbujelo přehánění a
fabulování – Day například otiskl sérii článků o tom, že tehdejší nejvýznamnější astronom Sir John
Herschel objevil na Měsíci národ humanoidních tvorů s netopýřími křídli. Zároveň však vzkvétala i
vážná novinařina v oblastech politiky a investigativních reportáží – těžila z nedostatků této nepsané
dohody. Inzerenti potřebovali své čtenáře a většinu čtenářů přitahovaly sloupky plné klepů a
sportovní rubriky, ale šéfredaktor coby jejich zprostředkovatel mohl část příjmu z reklam použít na
hlubokomyslnější obsah.

Jak vysvětluje Tim Wu ve své knize The Attention Merchants (Obchodníci s pozorností), na dějiny
masmédií lze od té doby nahlížet jako na proces zlepšování toho, jak vytěžit dostupný přísun
pozornosti. Úspěchy přibývaly na kontě těm, kdo objevovali dosud neznámé sloje (například když do
obývacích pokojů vtrhl rozhlas a začal se dělit o pozornost dosud věnovanou čtení a povídání), nebo
našli nový agresivnější způsob upoutání pozornosti (například když se začaly tisknout barevné
noviny). A chytrý telefon s nainstalovaným Facebookem či Twitterem představuje vyvrcholení tohoto
trendu. Je to zařízení, jehož cílem je vytěžit i ta nejmrňavější zbývající úložiště pozornosti – ve vlacích,
na záchodech, v postelích –, a to za monitorování, na co klikáte a co si prohlížíte, a zaznamenávání, u
čeho se pozastavujete a co naopak bez povšimnutí míjíte. Sociální sítě pak toto obrovské množství
dat používají k tomu, aby se vám zobrazoval přesně ten obsah, jemuž vám podobní lidé nemohou
odolat, a předkládají vám ho v co nejatraktivnějším hávu. A po inzerentech pak mohou požadovat
speciální poplatky, aby se jejich nabídky dostaly k takto specificky zacílené, a tudíž o to cennější,
skupině potenciálních zájemců.

Čím dál více uživatelů si uvědomuje, že takové užívání dat k algoritmickému zobrazování obsahu na
míru způsobuje závislost na digitálních technologiích: softwarové společnosti se v těsném závěsu
předhánějí a soutěží, která z nich přijde s extraúčinnějším způsobem, jak vydolovat svůj podíl
z jednoho a téhož omezeného zdroje pozornosti. Jejich přežití a růst závisí na tom, zda si na jejich
produktech vypěstujete závislost. Zároveň se tím vysvětluje, proč zprávy ovládají čím dál větší prostor
kolektivního vědomí.

Pokud je o informace nouze, představují zprávy psychologicky oddělený svět, do něhož mají lidé
vstup pouze jednou za čas, a vlastně i oddělený zůstat musí, pokud si někdo chce za vstup do něho
účtovat poplatek, stejně jako je to s oplocenými zábavními parky či soukromými kluby. Ovšem ve
světě informačního nadbytku a nedostatečné pozornosti platí pravý opak. V pozornostních „závodech
ve zbrojení“ soutěží každý poskytovatel zpráv s každým – a dokonce i každý článek s každým –, jen
aby se zavrtal do spotřebitelova povědomí. Wu uvádí, že tento závod „nakonec přirozeně skončí
vítězstvím toho ‚nejhoršího‘: naše pozornost bude téměř bez výjimky tíhnout k té nejkřiklavější,
nejvíce šokující, nejnehoráznější alternativě, ke stimulu, který má největší pravděpodobnost získat si
naši ‚automatickou‘ pozornost [jak ji odborně nazývají psychologové].“ Jinými slovy pokud zprávy
ovládnou veřejné vědomí, ovládnou je na oplátku články extrémní, šokující, ba dokonce lživé.
Zprávám se v pozornostní ekonomice daří dobře – tvrdí se o nich přece, že si ze své podstaty zaslouží
více pozornosti, než například filmy nebo sporty, a údajně nás informují o všem vážném, co děje ve
světě. Jenže komedie v podobě duševně labilního prezidenta, který má prst položený na červeném
„jaderném“ tlačítku, je zárukou milionů rozkliknutých článků, a totéž platí o vyhlídkách na válkou
zavánějící fronty na potraviny a lékařská ošetření, pokud by se Velká Británie a Evropská unie
nedohodly na kýžených podmínkách brexitu.

Tlaků, pod kterými se novináři ocitají, je však mnohem víc: články by ideálně měly začít žít vlastním
životem a stát se virálními, a ubývá motivace, proč přidělovat část (zmenšujících se) výdělků
zpravodajských organizací na pomalejší a vážnější zpravodajství. V oblibě jsou především napínavé
politické situace, emočně vypjaté kulturně-válečné problémy a ještě kulometné argumentační
„kousky“, jejichž cílem je buď utvrdit stávající předsudky čtenářů, nebo vyvolat skandální rozepře.
Vzato kolem a kolem nevyžaduje svět komerce ani to, aby byly příběhy pravdivé, hlavně aby byly co
nejatraktivnější: fake news, tedy falešné zprávy, nejsou v mediální ekonomice „optimalizované pro
upoutání pozornosti“ anomálií, ale spíše jejím logickým důsledkem.

Stojí za to podívat se na tuto podivnou situaci odstupem, a to s ohledem na to, že hlavním účelem
zpráv je, abychom nad nimi přemýšleli co nejdéle. Připusťme, že v sobě máme zájem o zprávy
evolučně zakotvený – budeme-li v obraze, co ohrožuje náš život a život našeho kmene v naší
bezprostřední a širší blízkosti, budeme z hlediska šancí na přežití samozřejmě ve výhodě. Jedním
z největších výdobytků civilizace je fakt, že se dokážeme starat i o zprávy, které se nás osobně
netýkají, pokud je v našich silách přispět k nápravě či zlepšení, například tím, že se zúčastníme
hlasování, staneme se dobrovolníky, nebo finančně přispějeme. Moderní pozornostní ekonomika
však tyto naše pudy vykořisťuje, a nečiní tak proto, abychom se měli v pozoru před hrozbami nebo
zlepšovali života ostatních, ale abychom obchodníkům s pozorností generovali zisky. A tak nás
ustavičně bombarduje všemožnými incidenty, bez ohledu na to, zda na nich skutečně záleží, a lidským
utrpením, bez ohledu na to, zda je v našich silách těmto lidem ulevit. Víra, že je naší morální
přítomností zůstat „připojení“ – že jediný způsob, jak zůstat v obraze, co se děje ve světě, je věnovat
zprávám tolik času a emocí –, stále silněji připomíná pouhé alibi, kterým omlouváme svoji závislost na
našich přístrojích.

 

Výsledný pocit odcizení zná každý závislák na online zpravodajstvích, ačkoliv ne každý chápe, co ho
způsobuje. Projevuje se ubíjejícím pocitem, že na internetu pouze mrháme svůj čas, ale zároveň s tím
nedokážeme přestat. (Ani uživatelé cigaret k sobě určitě necítí tolik nenávisti jako uživatelé Twitteru.)
Pomalu začínáme chápat význam poučky, že pozornost je vzácná: že má své hranice, přes které
nejede vlak, a že každá chvíle, kdy věnujeme pozornost nějaké zprávě, je chvílí, kdy nevěnujeme
pozornost ničemu jinému.

Slovy Jamese Williamse, zaměstnance společnosti Google, z něhož se stal filozof a technologický
aktivista, za věnování pozornosti „platíme vším, čeho jsme se mohli zúčastnit, ale nezúčastnili se. […]
Od upřímného popovídání s naším dítětem, které něco trápí, [až po] hodiny, které jsme mohli
prospat, ale neprospali, a pocit svěžesti, který se nazítří nedostavil.“ Příběhy, které stojí v centru
zájmu všech zpravodajských organizací, neodvádějí naši pozornost pouze od ostatních zpráv.
Vyčerpávají ložiska našeho vlastního života.

Někteří lidé to však odmítají vidět, a to mimo jiné na základě předpokladu, který vládne éře sociálních
sítí: že máme danou morální povinnost sledovat zprávy, zejména ty politické, a že pokud si
neuděláme názor na některý z aktuálních protežovaných problémů, selháváme tak v jedné
z nejposvátnějších občanských povinností. Možná jste i vy pocítili ten absurdní, ale znatelný tlak,
abyste se na sociálních sítích oficiálně vyjadřovali ke každé přírodní katastrofě, úmrtí celebrity či
dalšímu kroku Trumpovy vlády, jako by snad každý z nás zastupoval malý národ, jehož mlčení by si
ostatní mohli vykládat jako donebevolající nezájem.

„Když má člověk v dnešním chaotickém světě říkat lidem, aby ignorovali zprávy, připadá si, že se
dopouští špatnosti,“ připouští autor svépomocné literatury John Zeratsky, přesto to ale jedním
dechem doporučuje. Neustálé sledování celosvětového dění vypadá jako „to správné, co by měli
dělat dospělí informovaní občané a inteligentní odborníci, kteří chtějí růst,“ pouze na oko. Je-li
neustálé sledování celosvětového dění důkazem víry, připadá nám představa, že se (byť jenom
částečně) přestaneme zajímat, jako kacířství. Jenže možná právě tohle kacířství zoufale potřebujeme,
a to nejen v zájmu zachování zdravého rozumu. Možná na něm závisí i správné fungování
demokracie.

Jedním z takových váhavých kacířů je Robert Talisse, politický filozof z Vanderbiltovy univerzity
v Tennessee, který až donedávna věřil témuž, čemu přirozeně věří většina politických filozofů: že
politika je vysoce důležitá, a tudíž nic jako její přílišné sledování neexistuje. Podle této teorie „se
demokracii musíme věnovat nepřetržitě,“ říká, „a pokud zjistíme, že se demokracie potýká
s problémy a potížemi, vždycky je nasnadě spolehlivé řešení: více demokracie.“ Jak tak ale Talisse
poslední dobou pozoroval narůstající fixaci na zprávy u sebe i svého okolí, začal se přiklánět
k „nepěknému“ protichůdnému názoru. Především je opravdu sporné, do jaké míry se sledování
online zpravodajství skutečně dá počítat jako aktivní podílení se na budování demokracie a do jaké
míry je to jen náš klamný dojem. Ale i pokud bychom to jako aktivní podílení se brali, kdo může
fundovaně potvrdit, že je to za každých okolností správný přístup?

Co když je podílení se na politice stejnou ctností, jako například snaha udržovat si kondici? Zajde-li
žena občas do posilovny, dělá pro sebe něco dobrého, a chodí-li cvičit pravidelně, stará se o sebe
velmi dobře. Tráví-li ale v posilovně každou volnou chvíli na úkor kamarádů a práce, považujeme to za
obsesi. A to proto, že fyzická kondice je do značné míry ctností nápomocnou. Je dobře, když jsme fit,
protože se tak můžeme věnovat dalším věcem, ale pokud pracujeme jen a pouze na své kondici a
ostatní zanedbáváme, nepochopili jsme smysl toho všeho. Stejně tak pokud cvičíme s takovým
zápalem, že se nakonec zraníme – nemůžeme potom dál cvičit, tudíž to nemělo kýžený efekt. A o naší
závislosti na zprávách lze říci něco podobného. Když věnujeme politickým zprávám tolik svého duševního
prostoru, vytlačujeme z něj to, co nám má politika primárně umožnit, a zároveň
ubližujeme i samotné demokracii.

Ptáte-li se, jak jí ubližujeme, podívejte se, co se v éře sociálních sítí stalo s „veřejnou sférou“, v níž se
má odehrávat demokratická diskuze. Hipísáčtí průkopníci internetu snili o tom, že jejich vynález
veřejnou sféru podstatně rozšíří, až vznikne nová celosvětová agora, díky níž se na rozhodování
budou moci podílet i ti, které dřív neměl kdo vyslyšet, a výsledná rozhodnutí, podporovaná mnohem
větším počtem lidí, tak budou lepší a spravedlivější. Je ale čím dál jasnější, že internet ve skutečnosti
nahlodává hranici mezi sférou veřejnou a sférou soukromou a dosáhnout rozvážné diskuze, natožpak
jednomyslné shody, je čím dál náročnější. Skutečnost, že se náš vztah ke zprávám proměnil, jako by
změnila k horšímu i zprávy jako takové.

V roce 2013, kdy byl Donald Trump jenom hvězdičkou realitní show, které jsme se mohli posmívat, a
uživatelé Twitteru této sociální síti ještě láskyplně nepřezdívali „pekelná stránka“, vydal německo-
korejský kulturolog Byung-Chul Han prorockou knihu In the Swarm (V davu), v níž tvrdil, že politika se
kvůli digitální komunikaci stává v čím dál větší míře nemožnou. Prohlašoval, že zdravá politická
debata vyžaduje úctu a té nelze dosáhnout, pokud si od sebe její účastníci nebudou udržovat jistou
mentální vzdálenost: „Občanská společnost je založena na tom, že budeme uctivě odvracet zrak od
toho, co je soukromé.“ Jenže digitální svět překoná každou vzdálenost. Sociální sítě stírají hranice
mezi tím, kdy se uvážlivě veřejně vyjadřujeme k danému tématu ve zprávách a kdy ze sebe
impulzivně chrlíme svůj soukromý, nedokonale utvořený názor na to, jak na nás situace působí, a
zároveň odměňují a propagují ty nejemocionálnější projevy. Když mezi zprávami a nejhlubšími kouty
duší nás všech vede obousměrné potrubí, není výsledkem snazší domluva a jednomyslné
rozhodování (i když to možná poznáme až zpětně). Výsledkem je, že z veřejných neshod rychle
vypukne psychodrama.

Fungující veřejná sféra se odvíjí také od kolektivního přístupu ke sdíleným faktům o realitě, které
budou sloužit jako bezpečné zázemí, s jehož pomocí si budeme moci vyříkávat své názory. Nyní tu ale
máme tak obrovský přebytek informací filtrovaných na základě toho, co spíše přitáhne pozornost
konkrétního uživatele, že se společná faktografická základna podemílá. Algoritmy sociálních sítí si nás
zatím třídí do čím dál užších skupin, jejichž členové jsou si navzájem čím dál podobnější, takže
existuje čím dál vyšší pravděpodobnost, že se i o filmech či sportech budeme bavit s někým
obdobných politických preferencí. Čím více se zabýváme politikou, tím političtější je vše ostatní – a
podle výzkumů je o to těžší vnímat své politické protivníky jako plnohodnotné lidské bytosti. Za této
situace nás snadno mohou vykořisťovat demagogové, kteří vědí, v čem spočívá jejich moc: že
dokážou proměnit celý život v bitevní pole rozsegmentované politickými názory, a tím maximalizovat
míru veřejné pozornosti, které se jim dostává.

Myšlenka, že se nám snad díky tomu, že se budeme bez ustání zabývat zprávami, podaří porazit
autoritářství nebo dosáhnout jakéhokoliv jiného ušlechtilého politického cíle, začíná s ohledem na
tyto skutečnosti působit silně nepřesvědčivě. Trávíte-li denně hodiny tím, že se na sociálních sítích
vztekáte nad svými protivníky, podílíte se na rozrývání demokracie, ať už vás k tomu vedou
sebemorálnější pohnutky. Tradiční moudro dokolečka omílané politickými znalci – totiž že dnešní svět
vyžaduje, abychom se více věnovali zprávám – tak může být naprostým opakem pravdy.

 

Když se však člověk přestane zajímat o aktuální dění, stále tím na sebe přivolává obvinění ze sobectví
a ostatními nezakoušené sociální výhody. Deník New York Times publikoval před rokem článek o
Eriku Hagermanovi z Ohia, který od voleb v roce 2016 odmítá sledovat zprávy, a dokonce zašel tak
daleko, že si při návštěvách kavárny poblíž svého bydliště pouští do uší bílý šum, aby nemusel
poslouchat řeči o Trumpovi. Článek se stal virálním (jak jinak) a Hagerman se dočkal převážně
moralistické kritiky. (Respektive dočkal by se jí, kdyby zavítal na internet.) „Ne všichni si mohou
dovolit být takoví ignoranti,“ rozčiloval se spisovatel Kellen Beck v článku na Mashable.com, v němž
vyjadřoval názor mnoha ostatních a Hagermana označoval za „nejsobečtějšího Američana“. „Lidé,
jejichž rodiny rozděluje deportační strategie amerických imigračních pracovníků a celníků, si
nemohou dovolit chovat se jako ignoranti. Lidé, kteří se osobně setkali se útoky se střelnou zbraní, si
nemohou dovolit chovat se jako ignoranti.“ Ale „jakožto bělocha, který dostal příležitost vydělat si (a
našetřit) spoustu peněz, se ho [Hagermana] nedotýká řada věcí, které se dějí v jeho zemi a jeho
spoluobčanům.“

Přesvědčení, které je základem tohoto tvrzení – tedy že věnovat méně pozornosti zprávám je
automaticky odsouzeníhodným požitkářstvím –, je ve skutečnosti přežitkem z dob nedostatku
informací. Když se ke zprávám člověk dostává jen obtížně, představuje vynakládání úsilí na jejich
aktivní vyhledávání ctnost. Když jsme ale zprávami obklopeni a tím, že se v nich koupeme, jako
bychom vše akorát zhoršovali, musíme vynaložit úsilí naopak na to, abychom se jim vyhnuli, alespoň
částečně. Smysluplný život v časech nedostatku pozornosti vyžaduje, abychom nevěnovali pozornost
většině toho, co je důležité. Ani po těch největších svatých v dějinách se nechtělo, aby se zajímali o
tolik různorodého utrpení jako my, když dnes projíždíme „feedy“ zpráv ze světa.

To, zda naše odmítnutí věnovat těmto zprávám pozornost, představuje sobecký čin, závisí na tom, co
děláme se získaným časem a energií. (Jak informovali v New York Times, Hagerman koupil
pětačtyřicetiarové mokřady na místě, kde kdysi býval uhelný důl, aby je zrevitalizoval a daroval
veřejnosti, a tento projekt mu podle jeho vlastního odhadu zabere většinu zbývajících let a spolkne
většinu úspor. Čas se dát trávit i mnohem sobečtěji.) Odfiltrovat většinu toho, na čem záleží, ale
může být i základní podmínkou, chceme-li opravdu pomoci něco změnit.

Talisse ve své nadcházející knize Overdoing Democracy (Přehnaná demokracie) uvádí, že ve světle
toho, kolik lidí se v myšlenkách věnuje převážně politice, by jednou z klíčových forem aktivismu
mohlo být trávit alespoň část dne čímkoliv jiným než politikou (respektive čímkoliv, co nám politiku
nepřipomíná, vztáhneme-li to na sociální sítě) a rozvíjet oblasti, do nichž se politika zkrátka nedá
zatáhnout. Z jeho pohledu není návrh, že se v hospodě nebo u sodobaru odmítneme bavit o brexitu
nebo Trumpovi, příslovečným schováváním hlavy v písku, ale naopak proaktivní snahou zabránit
tomu, aby veškeré části našeho života ovládlo současné dění. Mnozí již navrhovali, že lékem na
společenské rozepře je trávit víc času s lidmi „z druhé strany“. Tallise ale doporučuje, abychom se
vědomě zapojovali do společenských aktivit, které s naší oddaností politice vůbec nesouvisejí a
v nichž nějaké politické otázky vůbec nemají šanci vyvstat. Talisse, který žije v Nashvillu, například
momentálně tráví volný čas s manželkou na bluegrassových koncertech. „Netuším, jaké jsou politické
preference lidí vedle mě [na koncertě],“ říká. „Nejde o to, abyste jako demokrati vyhledávali místa, o
kterých víte, že na nich najdete republikány. Jde o to, abyste se ponořili do činností, v nichž se
politika absolutně nemá jak projevit.“

Talisse si je vědom toho, že takový recept na záchranu konstruktivního podílení se na demokracii
musí zákonitě znít nudně až naivně. Tomu se ale nejspíš nedá vyhnout, chceme-li si vybudovat
útočiště před těmi šíleně návykovými dramaty odehrávajícími se na národní a mezinárodní politické
scéně – právě proto, že zprávy jsou takto návykové, by nás nemělo překvapovat, že jakákoliv
alternativa působí zpočátku fádně. Talisse zároveň zdůrazňuje, že rozhodně nenavrhuje, aby se lidé
přestali účastnit tradičnějších forem aktivismu: „Neříkám vám, že nemáte chodit protestovat.
Nemůže to ale být to jediné, čemu se věnujete. Chci říct, že demokracie je náročnější, než si myslíte,
protože se musíte věnovat i dalším věcem.“ Protestovat musíme. Musíme ale také spřádat tkanivo
společnosti, kterému má být politika oporou.

Talisse vzpomíná, jak po Trumpově vítězství ve volbách řada amerických novin publikovala články
s radami, jak se během Díkuvzdání stavět k hádkám o politice, a shodně doporučovala, že má-li vás
obyčejný rozhovor o politice s vaším strýčkem, který volil Trumpa, příliš stresovat, bude lepší zůstat
doma. Jenže to bychom pak podle Talisse museli přistoupit na nevyřčenou premisu, že ve výsledku je
oddanost politice důležitější než rodinný život. A to je postavené na hlavu: základním účelem
demokratické politiky je zajistit všem lidem spokojený život například právě na úrovni rodiny. Trávíte-
li Díkuvzdání se svým Trumpa obdivujícím strýčkem, nesmíte se s ním zkrátka snažit dojít
kompromisu a shody, ale musíte pochopit, že nás přece neutvářejí pouze politické preference a že
(slovy Talisse) „máme-li se k sobě chovat jako k politicky sobě rovným, musíme jeden v druhém vidět
víc než pouhého občana“.

Není samozřejmě nijak zvlášť spravedlivé, že nad tím vůbec musíme takhle přemýšlet, že se musíme
jakožto jednotlivci sami snažit omezit přísun všudypřítomné politiky a zpráv, když tento problém
vznikl jako důsledek pozornostního prostředí nastaveného tak, aby maximalizoval zisky
technologických společností. Možná se ale jedná o jediný způsob, jak postupně dosáhnout skutečné
změny. Pokud je skutečnost, že zprávy ovládly náš každodenní život, škodlivá pro nás i demokracii,
neměli bychom se na tom bezmyšlenkovitě podílet. Naší morální povinností možná není zajímat se o
zprávy tak moc, ale naopak začít se o ně starat o trochu míň.

Stručná historie zpravodajství z otevřených zdrojů

"Dnešní podoba zpravodajství z otevřených zdrojů vzešla z proměny technologií. Vše začalo kolem roku 2009, a to díky třem událostem: Zaprvé se do rukou silně nespokojených občanů dostalo velké množství chytrých telefonů s 3G připojením. Zadruhé tito občané ke sdílení obrovského množství obsahu o politickém dění ve své zemi využívali jen malý počet aplikací. A zatřetí byla tato data zdarma dostupná celému světu, který je tak mohl začít procházet a analyzovat."

Vymstila se mediální gramotnost?

„Masové šíření a přijímání propagandy a falešných zpráv znervóznělo mnohé progresivisty, kteří nyní volají po větší snaze o výuku mediální gramotnosti. Jiní zase horují za řešení založená na odborném ověřování faktů a jejich označování. Obě snahy nejspíš nebudou k ničemu. Problém je totiž podstatně hlubší, než si většina lidí uvědomuje."

Hackování ekonomiky pozornosti

Nové formy informační manipulace jsou tu. Autorka Danah Boyd přibližuje nedávnou historii účinné práce s naší pozorností: „Na zpravodajská média manipulátoři hrají jako na housle, zatímco decentralizované skupiny lidí využívají neustále se rozvíjející síťové nástroje k manipulaci ekonomikou pozornosti.“