Image Alternative text

Jak zprávy ovládly realitu

Publikováno: 06/06/2019

Článek původně publikovaný 3. května 2019 byl uveřejněn se souhlasem vydavatele.

Autor: Oliver Burkeman

 

Je angažování se v současných událostech klíčem k tomu, jak být dobrým občanem? Nebo snad nekonečný proud mobilních upozornění škodí demokracii i naší psychické pohodě?

 

Onoho pátečního odpoledne 13. listopadu 2015 bylo na Manhattanu chladno, ale v Old Town Baru, jednom z nejstarších a nejoblíbenějších barových útočišť ve městě, díky tomu bylo ještě útulněji než obvykle. „Tu neokázalou, velmi přátelskou a pečující atmosféru, tu jsem si neskutečně oblíbil,“ rozplýval se Adam Greenfield, který se tam v jedné z dřevěných kójí sešel s kamarádem na pivo a hranolky. „Je to jeden z těch podniků, které vám časem přirostou k srdci.“ Greenfield je odborník na urbánní design, a tudíž tíhne k tomu, aby k tématům, jako je půvab útulných barů, zaujímal filozofičtější postoj než většina ostatních. Každý, kdo někdy navštívil Old Town Bar nebo jinou přátelskou hospůdku v některém z rušných velkoměst, ale ví, jaké pocity tam s přáteli prožíval: pocit vnitřní regenerace, revitalizace, rekreace. „A pak se nám rozvibrovaly mobily.“

Islamističtí teroristé pozabíjeli během koordinovaného střílení a sebevražedných bombových útoků v Paříži sto třicet lidí, mezi nimi devadesát návštěvníků koncertní síně Bataclan. Greenfield vzpomíná, že ve stejnou chvíli, kdy tehdy v New Yorku vzal do ruky telefon, učinili všichni ostatní totéž, a „teplota v místnosti okamžitě klesla pod bod mrazu“. Chytrá zařízení v baru se rozpípala pod přívalem nových zpráv v médiích a upozorněních od Facebook Safety Check, nové služby, která dokáže pomocí geolokace identifikovat uživatele nacházející se v určité vzdálenosti od útoku a vyzve je, aby svým přátelům na síti dali vědět, jestli jsou v pořádku. Zdi Old Town Baru jako by najednou zporézněly – bar najednou působil „jako cedník, jehož otvory začal dovnitř naráz a pod vysokým tlakem proudit komunikační šum z venkovního světa“.

Nebylo to poprvé, kdy Greenfielda, bývalého designéra ve společnosti Nokie, napadla rouhačská myšlenka, jestli nám náhodou mobilní telefony nedělají ze života zbytečné peklo. Do očí bijící kontrast mezi útulným barem a zprávami z Paříže ještě podtrhl to, jak křehké dnes takové podniky a úleva, jakou nabízejí, vlastně jsou. Zprávy na sebe v tu ránu strhly veškerou pozornost všech přítomných. Bylo jedno, jestli má daný člověk přátele a rodinu v Paříži nebo jestli snad může být nějak nápomocný. Zprávy se zkrátka vnutily dovnitř, staly se novou realitou baru, pasovaly se na tu část reality, na které opravdu záleží.

Toho, jak zvláštní taková narušení klidu jsou, si příliš nevšímáme, pro řadu z nás je totiž dnes taková situace normální. Ve zprávách se do slova a do písmene koupeme. Ráno si přečteme aktuální titulky ještě dřív, než vůbec s někým promluvíme, a čekání ve frontách i jízdy autobusem si krátíme na Twitteru, který nás vtahuje do dramat kolem prezidentské politiky a humanitárních stavů nouze. Podle jistého odhadu si sedmdesát procent lidí bere své přístroje, na kterých odebírá zprávy, i večer do postele.

V posledních letech je otázka, kolik času trávíme na zařízeních s online připojením a jaký to má vliv na náš mozek, stále žhavějším tématem. Přesto si téměř nikdo nepovšiml psychologického posunu, který s tímto souvisí: totiž že jisté části populace zabírají zprávy víc a víc času – a že se zpravodajství ještě rafinovaněji stalo základem našeho subjektivního vnímání reality, takže nám svět národních politik a mezinárodních krizí může připadat důležitější, ba dokonce skutečnější, než problémy lidí v rodinách, ve čtvrtích a na pracovištích, kteří jsou nám bezprostředně blízcí. Nemluvím teď pouze o tom, že trávíme příliš hodin přilepení k obrazovkám. Chci poukázat na to, že přinejmenším některým z nás obrazovky změnily celý život a zprávy už nejsou pouhým děním na pozadí, nýbrž hlavními událostmi.
To, co dříve při zpravodajství prožívali jen novináři a televizní producenti, je dnes běžné i pro miliony dalších lidí.

V britské a americké společnosti stojí v popředí této pozměněné mentální krajiny brexit a prezident Donald Trump. Jedná se o témata šokující natolik, až hrozí, že si ani nebudeme uvědomovat, jak zvláštní a typicky novodobý fenomén takové zásadní postavení zpráv v našich každodenních životech představuje. Nicholas Kristof ve svém sloupku v New York Times stejně jako řada dalších lidí úpí nad „závislostí na Trumpovi“, kterou pozoruje ve svých společenských kruzích: „na večírcích, v kabelové televizi, u večeře, u sodobaru, nikde se dnes nemluví o ničem jiném než o Trumpovi“. Tato závislost se však neprojevuje jen tím, že kvůli ní opomíjíme veškeré další zprávy. Opomíjíme kvůli ní i zbytek našeho života – kvůli dramatům, která se odehrávají ve zprávách.

Mohli bychom to uzavřít s tím, že přemýšlením o zprávách trávíme tolik času proto, že se kolem nás dějí šílené věci, to by ale bylo příliš zjednodušující. Zprávy nás informovaly o šílených událostech již v minulosti. S jedním rozdílem: nebyly všudypřítomné. Dalo by se říci, že podstatou zpravodajství od samého počátku až do doby před několika desetiletími bylo vzít nás na výlet do cizích končin, do světa, ze kterého jsme se po kratičké návštěvě vrátili zase zpátky. Celá staletí měla ke zprávám přístup jen nepříliš početná elita, a dokonce i v éře masmédií věnovali vzdělaní občané zprávám zřídkakdy více než hodinu denně.

Obrovský posun vnímání, který v posledně době zažíváme, nemůžeme přičítat na vrub pouze skutečnosti, že zprávy jsou dnes k dispozici dvacet čtyři hodin denně, s čímž přišla stanice CNN už v roce 1980. Nastal v důsledku našeho pocitu, že se na zprávách aktivně podílíme, pocitu, který se vynořil až nedávno spolu s interaktivními sociálními sítěmi. Řekněme například, že je člověk naštvaný kvůli brexitu. Může pak být kvůli brexitu naštvaný celou dobu, neustále o něm načítat další a další příšerná fakta, neustále narážet na příležitosti, jak svůj vztek ventilovat, a to způsoby, které ještě v první polovině prvního desetiletí druhého tisíciletí nepřicházely v úvahu. Kdybychom se tehdy před svými rodinami a kolegy, kteří nám byli rovnými a váženými vrstevníky, rozhorlovali stejně, jako to dnes dělají všichni ti romanopisci a filozofové na Twitteru, znepřátelili bychom si celé své okolí. Je tu totiž jeden zásadní rozdíl: když zuříme na Facebooku, sdílíme cizí posty a hlasujeme v online anketách, máme pocit, že něco děláme – že tím alespoň malilinko přispějeme k tomu, jak daná věc dopadne. Tento pocit sice může být z velké části pouhou iluzí (která je v zájmu sociálních platforem, protože jsme na nich díky ní závislí), ale má nad námi bezpochyby velkou moc. A týká se dokonce i těch, kteří nikdy nic nekomentují ani sami nepřidávají. Už jenom skutečnost, že se můžeme proklikávat nekonečným přísunem aktualit, komentářů, vtipů a analýz z oblastí našeho zájmu, nám dává pocit, že se na zprávách podílíme, a nikoliv čistě pasivně projíždíme novinové titulky, které v průběhu dne tisíckrát zazní i na CNN a BBC.

Přesto jste si možná sami dávno všimli, že tento nový postoj ke zprávám není receptem na to, abychom se cítili šťastnější nebo výkonnější. Když částí našeho já neustále přebýváme ve světě zpráv, jsme vystaveni lžím a utrpení, co jich jen na planetě je, a ohrazujeme se proti událostem, které v jejich rozsahu nemá žádný jednotlivec šanci změnit, připadáme si stejně jako Greenfield, autor knihy Radical Technologies: The Design of Everyday Life (Radikální technologie: design každodennosti), jenž hovoří o „mírné panice a ztrátě kontroly“, která se pro nás stala natolik běžnou, že nám připadá jako samozřejmá.

Ne všichni si samozřejmě můžeme dovolit trávit hodiny denně prohlížením sociálních sítí, a přehnaná identifikace se zprávami je tudíž v tomto ohledu problémem privilegovaných. Plíživá kolonizace, jaké se „aktuální události“ dopouštějí na našem smyslu pro realitu, však dala vzniknout i zvláštnímu novému morálnímu imperativu: společenské normě, která nám velí odsuzovat ty, kdo zprávy ignorují, nebo jim alespoň odmítají přenechat značnou část svého života, jako nezodpovědné požitkáře, kteří patří mezi těch několik vyvolených šťastlivců.

Zodpovědní demokratičtí občané jsou už od dob osvícenství definováni jako ti, kteří dělají první poslední, aby byli stále v obraze o svém národě i o širším světě. Tato povinnost bývá považována za zásadní zejména tehdy, je-li na vzestupu autoritářský režim. Dnes se s ní ale mnohdy automaticky pojí nepsaný zákaz odvracet se od zpráv. Instinkt, který nás nutí dívat se jinam, je chápán jako známka privilegovanosti a netečnosti vůči tomu, že si takový luxus můžeme dovolit. Nejsme-li naštvaní, nevěnujeme zprávám dost pozornosti. Čím dál častěji se považuje za automatické, že chceme-li pomoci, nebo alespoň ukázat, že nám opravdu záleží na lidech, kteří jsou daným děním nejvíce zasaženi – například na ilegálních imigrantech, kteří čelí krutosti Trumpových úřadů –, máme z morálního hlediska povinnost neustále sledovat nový vývoj.

Ukazuje se však, že takové chování s sebou kromě vlivu na naše štěstí nese i další problém. Existují podložené obavy z toho, že společnost, v níž se tak velký počet členů natolik do hloubky zajímá o emoční dramata ve zprávách, nemůže ani zdaleka představovat ideální demokracii – ba právě naopak, že takový zájem o zprávy je jedním z projevů toho, jakými negativními změnami prošel náš veřejný život. A z toho vyplývá něco, co je cizí závislákům na zprávách, oddaným politickým aktivistům i novinářům: že bychom možná v zájmu svého zdravého rozumu, potažmo celého světa, měli najít způsob, jak zprávy vykázat tam, kde je jejich místo.
 

 

Mnoho z nás si stále pamatuje doby, kdy byly zprávy jen příjemným zpestřením každodenního života a oblíbeným únikem kancelářských prokrastinátorů. Když esejista Alain de Botton před pěti lety vydával knihu s názvem The News: A User’s Manual (Zprávy: uživatelská příručka), ještě stále chápal jako jednu z příčin přitažlivosti zpráv skutečnost, že jsou pro nás útočištěm, do kterého se utíkáme před svými běžnými problémy. Jak píše: stačilo se podívat na zprávy a člověk před sebou viděl "problémy, které jsou mnohem horší a vážnější než ty, kterým čelíme my sami, a mohl v těchto zásadnějších strastech utopit svoje sebestředné obavy a pochybnosti. Hladomor, záplavy, sériový vrah na svobodě, rezignace vlády… Takový vnější chaos je možná přesně tím, co potřebujeme, abych si navodili pocit klidu.“ Jak rychle se všechno změnilo! Zprávám se dnes ve skutečnosti ani nedaří navozovat onen pocit klidu. Čím dále častěji pro nás nejsou únikem, ale tím, před čím bychom nejradši utekli.

Tento pocit je odrazem nejnovější, kritické fáze dlouhodobých historických změn: dříve jsme žili ve světě, kde byla o informace nouze, dnes máme k informacím přístup v zásadě neomezený, ale sužuje nás nouze o pozornost. Podle historika Andrewa Pettegreeho byli prvními lidmi, kteří si zpravodajstvím přišli na slušné peníze, členové jisté italské skupiny v šestnáctém století, kteří díkysvým dobrým kontaktům prodávali krátké ručně psané informativní články pár bohatým klientům. Vydělávali na tom, jak těžké bylo dostat se k informacím jinde než v jejich bulletinech. Na stejném principu fungovaly i londýnské kavárny v sedmnáctém století, kterým se často přičítá prvenství co do vytvoření veřejného prostoru, v němž mohli obyčejní lidé probírat politiku. Zákazníci se po zaplacení symbolického vstupného mohli sdružovat s dalšími lidmi, kteří drželi krok s okolním děním, a ještě měli přístup k velkému množství pamfletů a „novin“. K informovaným debatám o politice se člověk často nenachomýtl, a tak za ně lidé rádi platili.

Když ale začalo být šíření zpráv díky technologickým pokrokům snazší (a o přízeň čtenářů začalo soutěžit více poskytovatelů služby), karta se zákeřně obrátila: skutečně cennou komoditou se najednou namísto informací stala pozornost čtenářů. Počátkem devatenáctého století přišli podnikatelé, jako byl například Benjamin Day, zakladatel novin New York Sun, s revolučním obchodním modelem: prodávali noviny za méně než výrobní cenu, plnili jejich stránky atraktivními "bulvárními“ články a následně vydělávali na reklamách, které otiskli a jejichž autoři si tak velice účinně probojovávali cestu k pozornosti čtenářů. Přirozeně se postupně rozbujelo přehánění a fabulování – Day například otiskl sérii článků o tom, že tehdejší nejvýznamnější astronom Sir John Herschel objevil na Měsíci národ humanoidních tvorů s netopýřími křídli. Zároveň však vzkvétala i vážná novinařina v oblastech politiky a investigativních reportáží – těžila z nedostatků této nepsané dohody. Inzerenti potřebovali své čtenáře a většinu čtenářů přitahovaly sloupky plné klepů a sportovní rubriky, ale šéfredaktor coby jejich zprostředkovatel mohl část příjmu z reklam použít na hlubokomyslnější obsah.

Jak vysvětluje Tim Wu ve své knize The Attention Merchants (Obchodníci s pozorností), na dějiny masmédií lze od té doby nahlížet jako na proces zlepšování toho, jak vytěžit dostupný přísun pozornosti. Úspěchy přibývaly na kontě těm, kdo objevovali dosud neznámé sloje (například když do obývacích pokojů vtrhl rozhlas a začal se dělit o pozornost dosud věnovanou čtení a povídání), nebo našli nový agresivnější způsob upoutání pozornosti (například když se začaly tisknout barevné noviny). A chytrý telefon s nainstalovaným Facebookem či Twitterem představuje vyvrcholení tohoto trendu. Je to zařízení, jehož cílem je vytěžit i ta nejmrňavější zbývající úložiště pozornosti – ve vlacích, na záchodech, v postelích –, a to za monitorování, na co klikáte a co si prohlížíte, a zaznamenávání, u čeho se pozastavujete a co naopak bez povšimnutí míjíte. Sociální sítě pak toto obrovské množství dat používají k tomu, aby se vám zobrazoval přesně ten obsah, jemuž vám podobní lidé nemohou odolat, a předkládají vám ho v co nejatraktivnějším hávu. A po inzerentech pak mohou požadovat speciální poplatky, aby se jejich nabídky dostaly k takto specificky zacílené, a tudíž o to cennější, skupině potenciálních zájemců.

Čím dál více uživatelů si uvědomuje, že takové užívání dat k algoritmickému zobrazování obsahu na míru způsobuje závislost na digitálních technologiích: softwarové společnosti se v těsném závěsu předhánějí a soutěží, která z nich přijde s extraúčinnějším způsobem, jak vydolovat svůj podíl z jednoho a téhož omezeného zdroje pozornosti. Jejich přežití a růst závisí na tom, zda si na jejich produktech vypěstujete závislost. Zároveň se tím vysvětluje, proč zprávy ovládají čím dál větší prostor kolektivního vědomí.

Pokud je o informace nouze, představují zprávy psychologicky oddělený svět, do něhož mají lidé vstup pouze jednou za čas, a vlastně i oddělený zůstat musí, pokud si někdo chce za vstup do něho účtovat poplatek, stejně jako je to s oplocenými zábavními parky či soukromými kluby. Ovšem ve světě informačního nadbytku a nedostatečné pozornosti platí pravý opak. V pozornostních „závodech ve zbrojení“ soutěží každý poskytovatel zpráv s každým – a dokonce i každý článek s každým –, jen aby se zavrtal do spotřebitelova povědomí. Wu uvádí, že tento závod „nakonec přirozeně skončí vítězstvím toho ‚nejhoršího‘: naše pozornost bude téměř bez výjimky tíhnout k té nejkřiklavější, nejvíce šokující, nejnehoráznější alternativě, ke stimulu, který má největší pravděpodobnost získat si naši ‚automatickou‘ pozornost [jak ji odborně nazývají psychologové].“ Jinými slovy pokud zprávy ovládnou veřejné vědomí, ovládnou je na oplátku články extrémní, šokující, ba dokonce lživé. Zprávám se v pozornostní ekonomice daří dobře – tvrdí se o nich přece, že si ze své podstaty zaslouží více pozornosti, než například filmy nebo sporty, a údajně nás informují o všem vážném, co děje ve světě. Jenže komedie v podobě duševně labilního prezidenta, který má prst položený na červeném „jaderném“ tlačítku, je zárukou milionů rozkliknutých článků, a totéž platí o vyhlídkách na válkou zavánějící fronty na potraviny a lékařská ošetření, pokud by se Velká Británie a Evropská unie nedohodly na kýžených podmínkách brexitu.

Tlaků, pod kterými se novináři ocitají, je však mnohem víc: články by ideálně měly začít žít vlastním životem a stát se virálními, a ubývá motivace, proč přidělovat část (zmenšujících se) výdělků zpravodajských organizací na pomalejší a vážnější zpravodajství. V oblibě jsou především napínavé politické situace, emočně vypjaté kulturně-válečné problémy a ještě kulometné argumentační „kousky“, jejichž cílem je buď utvrdit stávající předsudky čtenářů, nebo vyvolat skandální rozepře. Vzato kolem a kolem nevyžaduje svět komerce ani to, aby byly příběhy pravdivé, hlavně aby byly co nejatraktivnější: fake news, tedy falešné zprávy, nejsou v mediální ekonomice „optimalizované pro upoutání pozornosti“ anomálií, ale spíše jejím logickým důsledkem.

Stojí za to podívat se na tuto podivnou situaci odstupem, a to s ohledem na to, že hlavním účelem zpráv je, abychom nad nimi přemýšleli co nejdéle. Připusťme, že v sobě máme zájem o zprávy evolučně zakotvený – budeme-li v obraze, co ohrožuje náš život a život našeho kmene v naší bezprostřední a širší blízkosti, budeme z hlediska šancí na přežití samozřejmě ve výhodě. Jedním z největších výdobytků civilizace je fakt, že se dokážeme starat i o zprávy, které se nás osobně netýkají, pokud je v našich silách přispět k nápravě či zlepšení, například tím, že se zúčastníme hlasování, staneme se dobrovolníky, nebo finančně přispějeme. Moderní pozornostní ekonomika však tyto naše pudy vykořisťuje, a nečiní tak proto, abychom se měli v pozoru před hrozbami nebo zlepšovali života ostatních, ale abychom obchodníkům s pozorností generovali zisky. A tak nás ustavičně bombarduje všemožnými incidenty, bez ohledu na to, zda na nich skutečně záleží, a lidským utrpením, bez ohledu na to, zda je v našich silách těmto lidem ulevit. Víra, že je naší morální přítomností zůstat „připojení“ – že jediný způsob, jak zůstat v obraze, co se děje ve světě, je věnovat zprávám tolik času a emocí –, stále silněji připomíná pouhé alibi, kterým omlouváme svoji závislost na našich přístrojích.

 

Výsledný pocit odcizení zná každý závislák na online zpravodajstvích, ačkoliv ne každý chápe, co ho způsobuje. Projevuje se ubíjejícím pocitem, že na internetu pouze mrháme svůj čas, ale zároveň s tím
nedokážeme přestat. (Ani uživatelé cigaret k sobě určitě necítí tolik nenávisti jako uživatelé Twitteru.) Pomalu začínáme chápat význam poučky, že pozornost je vzácná: že má své hranice, přes které nejede vlak, a že každá chvíle, kdy věnujeme pozornost nějaké zprávě, je chvílí, kdy nevěnujeme pozornost ničemu jinému.

Slovy Jamese Williamse, zaměstnance společnosti Google, z něhož se stal filozof a technologický aktivista, za věnování pozornosti „platíme vším, čeho jsme se mohli zúčastnit, ale nezúčastnili se. […]
Od upřímného popovídání s naším dítětem, které něco trápí, [až po] hodiny, které jsme mohli prospat, ale neprospali, a pocit svěžesti, který se nazítří nedostavil.“ Příběhy, které stojí v centru zájmu všech zpravodajských organizací, neodvádějí naši pozornost pouze od ostatních zpráv. Vyčerpávají ložiska našeho vlastního života.

Někteří lidé to však odmítají vidět, a to mimo jiné na základě předpokladu, který vládne éře sociálních sítí: že máme danou morální povinnost sledovat zprávy, zejména ty politické, a že pokud si neuděláme názor na některý z aktuálních protežovaných problémů, selháváme tak v jedné z nejposvátnějších občanských povinností. Možná jste i vy pocítili ten absurdní, ale znatelný tlak, abyste se na sociálních sítích oficiálně vyjadřovali ke každé přírodní katastrofě, úmrtí celebrity či dalšímu kroku Trumpovy vlády, jako by snad každý z nás zastupoval malý národ, jehož mlčení by si ostatní mohli vykládat jako donebevolající nezájem.

„Když má člověk v dnešním chaotickém světě říkat lidem, aby ignorovali zprávy, připadá si, že se dopouští špatnosti,“ připouští autor svépomocné literatury John Zeratsky, přesto to ale jedním dechem doporučuje. Neustálé sledování celosvětového dění vypadá jako „to správné, co by měli dělat dospělí informovaní občané a inteligentní odborníci, kteří chtějí růst,“ pouze na oko. Je-li neustálé sledování celosvětového dění důkazem víry, připadá nám představa, že se (byť jenom částečně) přestaneme zajímat, jako kacířství. Jenže možná právě tohle kacířství zoufale potřebujeme, a to nejen v zájmu zachování zdravého rozumu. Možná na něm závisí i správné fungování demokracie.

Jedním z takových váhavých kacířů je Robert Talisse, politický filozof z Vanderbiltovy univerzity v Tennessee, který až donedávna věřil témuž, čemu přirozeně věří většina politických filozofů: že politika je vysoce důležitá, a tudíž nic jako její přílišné sledování neexistuje. Podle této teorie „se demokracii musíme věnovat nepřetržitě,“ říká, „a pokud zjistíme, že se demokracie potýká s problémy a potížemi, vždycky je nasnadě spolehlivé řešení: více demokracie.“ Jak tak ale Talisse poslední dobou pozoroval narůstající fixaci na zprávy u sebe i svého okolí, začal se přiklánět k „nepěknému“ protichůdnému názoru. Především je opravdu sporné, do jaké míry se sledování online zpravodajství skutečně dá počítat jako aktivní podílení se na budování demokracie a do jaké míry je to jen náš klamný dojem. Ale i pokud bychom to jako aktivní podílení se brali, kdo může fundovaně potvrdit, že je to za každých okolností správný přístup?

Co když je podílení se na politice stejnou ctností, jako například snaha udržovat si kondici? Zajde-li žena občas do posilovny, dělá pro sebe něco dobrého, a chodí-li cvičit pravidelně, stará se o sebe velmi dobře. Tráví-li ale v posilovně každou volnou chvíli na úkor kamarádů a práce, považujeme to za obsesi. A to proto, že fyzická kondice je do značné míry ctností nápomocnou. Je dobře, když jsme fit, protože se tak můžeme věnovat dalším věcem, ale pokud pracujeme jen a pouze na své kondici a ostatní zanedbáváme, nepochopili jsme smysl toho všeho. Stejně tak pokud cvičíme s takovým zápalem, že se nakonec zraníme – nemůžeme potom dál cvičit, tudíž to nemělo kýžený efekt. A o naší závislosti na zprávách lze říci něco podobného. Když věnujeme politickým zprávám tolik svého duševního prostoru, vytlačujeme z něj to, co nám má politika primárně umožnit, a zároveň ubližujeme i samotné demokracii.

Ptáte-li se, jak jí ubližujeme, podívejte se, co se v éře sociálních sítí stalo s „veřejnou sférou“, v níž se má odehrávat demokratická diskuze. Hipísáčtí průkopníci internetu snili o tom, že jejich vynález
veřejnou sféru podstatně rozšíří, až vznikne nová celosvětová agora, díky níž se na rozhodování budou moci podílet i ti, které dřív neměl kdo vyslyšet, a výsledná rozhodnutí, podporovaná mnohem větším počtem lidí, tak budou lepší a spravedlivější. Je ale čím dál jasnější, že internet ve skutečnosti nahlodává hranici mezi sférou veřejnou a sférou soukromou a dosáhnout rozvážné diskuze, natožpak
jednomyslné shody, je čím dál náročnější. Skutečnost, že se náš vztah ke zprávám proměnil, jako by změnila k horšímu i zprávy jako takové.

V roce 2013, kdy byl Donald Trump jenom hvězdičkou realitní show, které jsme se mohli posmívat, a uživatelé Twitteru této sociální síti ještě láskyplně nepřezdívali „pekelná stránka“, vydal německo-korejský kulturolog Byung-Chul Han prorockou knihu In the Swarm (V davu), v níž tvrdil, že politika se kvůli digitální komunikaci stává v čím dál větší míře nemožnou. Prohlašoval, že zdravá politická debata vyžaduje úctu a té nelze dosáhnout, pokud si od sebe její účastníci nebudou udržovat jistou mentální vzdálenost: „Občanská společnost je založena na tom, že budeme uctivě odvracet zrak od toho, co je soukromé.“ Jenže digitální svět překoná každou vzdálenost. Sociální sítě stírají hranice mezi tím, kdy se uvážlivě veřejně vyjadřujeme k danému tématu ve zprávách a kdy ze sebe impulzivně chrlíme svůj soukromý, nedokonale utvořený názor na to, jak na nás situace působí, a zároveň odměňují a propagují ty nejemocionálnější projevy. Když mezi zprávami a nejhlubšími kouty duší nás všech vede obousměrné potrubí, není výsledkem snazší domluva a jednomyslné rozhodování (i když to možná poznáme až zpětně). Výsledkem je, že z veřejných neshod rychle vypukne psychodrama.

Fungující veřejná sféra se odvíjí také od kolektivního přístupu ke sdíleným faktům o realitě, které budou sloužit jako bezpečné zázemí, s jehož pomocí si budeme moci vyříkávat své názory. Nyní tu ale máme tak obrovský přebytek informací filtrovaných na základě toho, co spíše přitáhne pozornost konkrétního uživatele, že se společná faktografická základna podemílá. Algoritmy sociálních sítí si nás zatím třídí do čím dál užších skupin, jejichž členové jsou si navzájem čím dál podobnější, takže existuje čím dál vyšší pravděpodobnost, že se i o filmech či sportech budeme bavit s někým obdobných politických preferencí. Čím více se zabýváme politikou, tím političtější je vše ostatní – a podle výzkumů je o to těžší vnímat své politické protivníky jako plnohodnotné lidské bytosti. Za této situace nás snadno mohou vykořisťovat demagogové, kteří vědí, v čem spočívá jejich moc: že dokážou proměnit celý život v bitevní pole rozsegmentované politickými názory, a tím maximalizovat míru veřejné pozornosti, které se jim dostává.

Myšlenka, že se nám snad díky tomu, že se budeme bez ustání zabývat zprávami, podaří porazit autoritářství nebo dosáhnout jakéhokoliv jiného ušlechtilého politického cíle, začíná s ohledem na tyto skutečnosti působit silně nepřesvědčivě. Trávíte-li denně hodiny tím, že se na sociálních sítích vztekáte nad svými protivníky, podílíte se na rozrývání demokracie, ať už vás k tomu vedou sebemorálnější pohnutky. Tradiční moudro dokolečka omílané politickými znalci – totiž že dnešní svět vyžaduje, abychom se více věnovali zprávám – tak může být naprostým opakem pravdy.

 

Když se však člověk přestane zajímat o aktuální dění, stále tím na sebe přivolává obvinění ze sobectví a ostatními nezakoušené sociální výhody. Deník New York Times publikoval před rokem článek o Eriku Hagermanovi z Ohia, který od voleb v roce 2016 odmítá sledovat zprávy, a dokonce zašel tak daleko, že si při návštěvách kavárny poblíž svého bydliště pouští do uší bílý šum, aby nemusel poslouchat řeči o Trumpovi. Článek se stal virálním (jak jinak) a Hagerman se dočkal převážně moralistické kritiky. (Respektive dočkal by se jí, kdyby zavítal na internet.) „Ne všichni si mohou dovolit být takoví ignoranti,“ rozčiloval se spisovatel Kellen Beck v článku na Mashable.com, v němž vyjadřoval názor mnoha ostatních a Hagermana označoval za „nejsobečtějšího Američana“. „Lidé, jejichž rodiny rozděluje deportační strategie amerických imigračních pracovníků a celníků, si nemohou dovolit chovat se jako ignoranti. Lidé, kteří se osobně setkali se útoky se střelnou zbraní, si nemohou dovolit chovat se jako ignoranti.“ Ale „jakožto bělocha, který dostal příležitost vydělat si (a našetřit) spoustu peněz, se ho [Hagermana] nedotýká řada věcí, které se dějí v jeho zemi a jeho spoluobčanům.“

Přesvědčení, které je základem tohoto tvrzení – tedy že věnovat méně pozornosti zprávám je automaticky odsouzeníhodným požitkářstvím –, je ve skutečnosti přežitkem z dob nedostatku informací. Když se ke zprávám člověk dostává jen obtížně, představuje vynakládání úsilí na jejich aktivní vyhledávání ctnost. Když jsme ale zprávami obklopeni a tím, že se v nich koupeme, jako bychom vše akorát zhoršovali, musíme vynaložit úsilí naopak na to, abychom se jim vyhnuli, alespoň částečně. Smysluplný život v časech nedostatku pozornosti vyžaduje, abychom nevěnovali pozornost většině toho, co je důležité. Ani po těch největších svatých v dějinách se nechtělo, aby se zajímali o tolik různorodého utrpení jako my, když dnes projíždíme „feedy“ zpráv ze světa.

To, zda naše odmítnutí věnovat těmto zprávám pozornost, představuje sobecký čin, závisí na tom, co děláme se získaným časem a energií. (Jak informovali v New York Times, Hagerman koupil pětačtyřicetiarové mokřady na místě, kde kdysi býval uhelný důl, aby je zrevitalizoval a daroval veřejnosti, a tento projekt mu podle jeho vlastního odhadu zabere většinu zbývajících let a spolkne většinu úspor. Čas se dát trávit i mnohem sobečtěji.) Odfiltrovat většinu toho, na čem záleží, ale může být i základní podmínkou, chceme-li opravdu pomoci něco změnit.

Talisse ve své nadcházející knize Overdoing Democracy (Přehnaná demokracie) uvádí, že ve světle toho, kolik lidí se v myšlenkách věnuje převážně politice, by jednou z klíčových forem aktivismu mohlo být trávit alespoň část dne čímkoliv jiným než politikou (respektive čímkoliv, co nám politiku nepřipomíná, vztáhneme-li to na sociální sítě) a rozvíjet oblasti, do nichž se politika zkrátka nedá zatáhnout. Z jeho pohledu není návrh, že se v hospodě nebo u sodobaru odmítneme bavit o brexitu nebo Trumpovi, příslovečným schováváním hlavy v písku, ale naopak proaktivní snahou zabránit tomu, aby veškeré části našeho života ovládlo současné dění. Mnozí již navrhovali, že lékem na společenské rozepře je trávit víc času s lidmi „z druhé strany“. Tallise ale doporučuje, abychom se vědomě zapojovali do společenských aktivit, které s naší oddaností politice vůbec nesouvisejí a v nichž nějaké politické otázky vůbec nemají šanci vyvstat. Talisse, který žije v Nashvillu, například momentálně tráví volný čas s manželkou na bluegrassových koncertech. „Netuším, jaké jsou politické preference lidí vedle mě [na koncertě],“ říká. „Nejde o to, abyste jako demokrati vyhledávali místa, o kterých víte, že na nich najdete republikány. Jde o to, abyste se ponořili do činností, v nichž se politika absolutně nemá jak projevit.“

Talisse si je vědom toho, že takový recept na záchranu konstruktivního podílení se na demokracii musí zákonitě znít nudně až naivně. Tomu se ale nejspíš nedá vyhnout, chceme-li si vybudovat útočiště před těmi šíleně návykovými dramaty odehrávajícími se na národní a mezinárodní politické scéně – právě proto, že zprávy jsou takto návykové, by nás nemělo překvapovat, že jakákoliv alternativa působí zpočátku fádně. Talisse zároveň zdůrazňuje, že rozhodně nenavrhuje, aby se lidé přestali účastnit tradičnějších forem aktivismu: „Neříkám vám, že nemáte chodit protestovat. Nemůže to ale být to jediné, čemu se věnujete. Chci říct, že demokracie je náročnější, než si myslíte, protože se musíte věnovat i dalším věcem.“ Protestovat musíme. Musíme ale také spřádat tkanivo společnosti, kterému má být politika oporou.

Talisse vzpomíná, jak po Trumpově vítězství ve volbách řada amerických novin publikovala články s radami, jak se během Díkuvzdání stavět k hádkám o politice, a shodně doporučovala, že má-li vás obyčejný rozhovor o politice s vaším strýčkem, který volil Trumpa, příliš stresovat, bude lepší zůstat doma. Jenže to bychom pak podle Talisse museli přistoupit na nevyřčenou premisu, že ve výsledku je oddanost politice důležitější než rodinný život. A to je postavené na hlavu: základním účelem demokratické politiky je zajistit všem lidem spokojený život například právě na úrovni rodiny. Trávíte-li Díkuvzdání se svým Trumpa obdivujícím strýčkem, nesmíte se s ním zkrátka snažit dojít kompromisu a shody, ale musíte pochopit, že nás přece neutvářejí pouze politické preference a že (slovy Talisse) „máme-li se k sobě chovat jako k politicky sobě rovným, musíme jeden v druhém vidět víc než pouhého občana“.

Není samozřejmě nijak zvlášť spravedlivé, že nad tím vůbec musíme takhle přemýšlet, že se musíme jakožto jednotlivci sami snažit omezit přísun všudypřítomné politiky a zpráv, když tento problém vznikl jako důsledek pozornostního prostředí nastaveného tak, aby maximalizoval zisky technologických společností. Možná se ale jedná o jediný způsob, jak postupně dosáhnout skutečné změny. Pokud je skutečnost, že zprávy ovládly náš každodenní život, škodlivá pro nás i demokracii, neměli bychom se na tom bezmyšlenkovitě podílet. Naší morální povinností možná není zajímat se o zprávy tak moc, ale naopak začít se o ně starat o trochu míň.

Hrami proti dezinformacím a nedůvěře v média

V rámci projektu zaměřeného na mediální vzdělávání seniorů a starších dospělých zmapoval Tomáš Titěra současný stav v oblasti her s tématikou mediální gramotnosti. Tento článek tak přináší přehled konkrétních příkladů her, které různými způsoby pracují s mediální tematikou a s různou úspěšností cílí na rozvoj mediální gramotnosti.

Výukový modul: Stručný průvodce historií „fake news“ a dezinformací

Fabulování informací není nic nového. Mylné informace, dezinformace a propaganda jsou rysy lidské komunikace nejméně od dob antického Říma, kdy Antonius potkal Kleopatru. Šíření mylných informací a dezinformací pak dramaticky umocnil Gutenbergův vynález knihtisku roku 1493. Nakonec přinesl i první velkou novinářskou kachnu (hoax). Šíření dezinformací se poté objevovalo během konfliktů, změny režimu a katastrof.

Attention economy: Obrovské tržiště s naší pozorností

Dnešní snadná a neomezená dostupnost informací vede tomu, že „už nečteme, jen listujeme“, jak uvádí Alex Iskold, ředitel newyorské společnosti Techstars. Nudné webové stránky se v podstatě podobají orientálnímu bazaru: uživatelé odtud rychle spěchají pryč, protože vědí, že mohou vybírat ze spousty alternativ. Technologické společnosti se proto zoufale snaží najít relevantní obsah a dostat ho k uživatelům.