Image Alternative text

Vymstila se mediální gramotnost?

Publikováno: 13/04/2019

Článek původně publikovaný 5. ledna 2017 byl publikován se souhlasem autorky.

Autor: Danah Boyd

 

Aktualizace: 9. března 2018 jsem měla prezentaci, ve které jsem hovořila šířeji o myšlenkách z tohoto článku z pohledu dalšího roku výzkumu a přemýšlení. Tahák k prezentaci a video z ní najdete zde: „Myslíte si, že chcete mediální gramotnost, že?“ (v angličtině).

Masové šíření a přijímání propagandy a falešných zpráv během letošního volebního cyklu znervóznělo mnohé progresivisty, kteří nyní volají po větší snaze o výuku mediální gramotnosti. Jiní zase horují za řešení založená na odborném ověřování faktů a jejich označování. Obě snahy nejspíš nebudou k ničemu. Ne protože by byly od základu špatné, ale protože neberou v úvahu kulturní kontext přijímaní informací, který jsme za posledních 30 let vytvořili. Problém je totiž podstatně hlubší, než si většina lidí uvědomuje.

 

Z jakých zdrojů čerpáte?

Vzpomínám si, jak jsem si na středozápadě USA jen tak povídala s jednou teenagerkou, když jsem tam dělala výzkum. Věděla jsem, že u nich ve škole se učí sexuální výchova založená na sexuální abstinenci až do svatby, ale už si nevzpomínám, jak jsme se dostaly k tématu těhotenství. Nicméně si pamatuji, jak mi řekla, že s kamarádkami hodně mluví o těhotenství a o „nemocech“, které se dají při sexu chytit. Když jsem se ptala dál, věcně mi předložila sbírku „faktů“, které slyšela, a které byly naprosto mylné: že do 16 let nelze otěhotnět, že AIDS se přenáší líbáním, atd. Zeptala jsem se jí, jestli se na něco z toho ptala doktora, za což mě odměnila pohledem, jako bych byla rohatý čert. Vysvětlila mi, že si s kamarádkami všechno dohledaly samy, čímž chtěla říct, že našly weby, které „dokazovaly“ to, co už si předem myslely.

Celá léta jsem si ten rozhovor pamatovala jako důkaz toho, že je potřeba lepší mediální gramotnost s ohledem na internet. Jak jsem rozepsala ve své knize „Je to složitější: společenský život teenagerů v síti“, mnoha studentům, se kterými jsem se setkala, bylo řečeno, že Wikipedie je nedůvěryhodná a ať si raději vše dohledávají sami. Z toho si mnozí odvodili, že mají dotaz zadat do Googlu a věřit tomu, co jim vyjede jako první. Slyšeli totiž, že Google je důvěryhodný a Wikipedia ne.

Pochopení, jakým zdrojům lze věřit, je základ vzdělávání v mediální gramotnosti. Když pedagogové nabádají studenty, aby se snažili hledat kvalitní zdroje informací, chtějí po nich, aby se kriticky ptali, kdo konkrétní obsah zveřejňuje. Je to uznávaná organizace? Jakým směrem by autor mohl být ovlivněn? Nevyřčený předpoklad je, že velké zpravodajské organizace jako New York Times, vědecké publikace, a odborníci s vysokými tituly jsou vždy vysoce důvěryhodní.

Zamyslete se, jak toto zafunguje mezi lidmi, u kterých jsou „liberální média“ vnímána s pohrdáním jako nedůvěryhodné zdroje informací nebo mezi těmi, pro které věda odporuje jejich náboženským vědomostem, případně tam, kde se vědecké tituly považují za zbraň elit k ospravedlnění útlaku pracujících. A to ani nemusím připomínat, že ne všichni se shodnou, co to znamená „důvěryhodný zdroj“.

Studentům se také doporučuje přemýšlet o ekonomických nebo politických motivacích, které mohou zprávu zkreslovat. „Sledujte peníze“, říká se studentům. Schválně sledujte, co se stane, když jim dáte seznam jmen nejsilnějších hráčů ve zpravodajských médiích na východním pobřeží USA, kteří mají všichni zjevně židovská jména. Vítejte v úvodu do antisemitské ideologie.

 

Moc jednotlivcům… se střelnými zbraněmi

Mladým říkáme, že jsou ty nejchytřejší lumeni světa. Počínaje hnutím za zvyšování sebevědomí 80. let až po normativní logiku současné výchovy se mladým lidem říká, že si zaslouží lásku, jsou schopní a měli by věřit své intuici, že je dovede k moudrým rozhodnutím. Tím jsou postaveni před další velký americký ideál: osobní odpovědnost.

Ve Spojených státech věříme, že lidé, kteří jsou co k čemu, se dokáží postarat sami o sebe. To je naše představa svobody. V praxi to znamená, že každý má rozumět financím tak dobře, že si dokáže sám vyřešit spoření na důchod. A každý má rozumět svým zdravotním rizikům dost dobře na to, aby se správně rozhodl ohledně zdravotního pojištění. Připravit jednotlivce o moc rozhodovat o vlastním osudu se většině této země jeví jako antiamerické. Jste svým vlastním pánem.

Dětem se tato kulturní logika vštěpuje brzy, ještě když jim rodiče zároveň omezují volnost pohybu i přístup k společenským situacím. Ale pokud jde o informace, děti se učí, že jsou výsadní vlastníci vědomostí. Stačí, když „si to dohledají“ sami a budou ze všech nejlépe vědět, jak co ve skutečnosti je.

Připočtěte k tomu hlubokou nedůvěru k mediálním zdrojům. Pokud se v médiích o něčem objeví zpráva a vy médiím nevěříte, pak je vaše povinnost pochybovat o jejich autoritě a informacích, které vám předkládají. Pokud se média tolik snaží přivést „odborníky“, kteří vysvětlí, že něco není pravda, určitě na tom musí být něco, co se musí prověřit.

Uvažte, co to znamená pro #Pizzagate. Po celé zemi velká zpravodajská média vynaložila velké úsilí na to, aby vyvrátila konspirační teorie, které spojovaly Johna Podestu a Hillary Clinton s organizovaným obchodem s dětmi, který byl údajně řízen z jedné pizzerie ve městě Washington. Většina lidí tyto konspirační teorie nikdy neslyšela, ale okamžitě nastražila uši, když se velké noviny mohly přetrhnout, aby je vyvrátily. Mnoha lidem, kteří nevěří „liberálním“ médiím, a kteří už tak měli tendenci nevěřit Hillary Clinton, velká pozornost věnovaná tomuto tématu naznačovala, že na tom něco musí být.

Většiny těch, kdo se šli do pizzerie Comet Ping Pong sami přesvědčit, co v tom vězí, si nikdo nevšiml. Ale pak se jeden muž z pistolí rozhodl, že „chce konat dobro“ a „zachránit ty děti“. Sám uznal, že „informace nemá stoprocentní“, ale že dělá to, co se lidé učí, že mají dělat: pochybuje o tom, co se mu říká, a pravdu si zjišťuje sám.

 

Zkušenost před odborností

Mnohé přehlížené skupiny obyvatel se celkem pochopitelně hněvají kvůli tomu, jak události, které se jich týkají, velká média po celá desetiletí ignorovala. Nejakutněji to pociťují různé menšiny. A netýká se to jen minulosti. Trvalo pět dní, než se velká zpravodajská média začala věnovat zastřelení černošského mladíka policistou ve Fergusonu. Až po dlouhých měsících a angažovanosti mnoha celebrit se novináři začali zabývat dakotským ropovodem. Ale přehlíženi médii se necítí jen ony. Mnohým Američanům, jejichž místní periodika zanikla, připadají zprávy z velkých měst odtržené od reality. Otázky a témata, o kterých mají pocit, že ovlivňují jejich životy, jsou často přehlíženy.

Celá desetiletí aktivisté za občanská práva prosazovali, že je důležité respektovat zkušenost víc než odbornost a zdůrazňovali potřebu dát prostor k vyjádření i příslušníkům menšin, které odborníci často ignorují. Jejich výzva se ujala v poněkud širší rovině, zejména mezi bělochy z nižší a střední třídy, kteří mají pocit, že jsou přehlížení. Bílí také chtějí uznání pro svou životní zkušenost a také se snaží získat pochopení a respekt pro perspektivu „obyčejných lidí“.

Považují liberální“ „městská“ „pobřežní“ média za nepřátelská jejich zájmům, protože citují odborníky, do debat zvou upravené znalce a z běžných lidí (např. „typ v červeném svetru“) dělají zábavné obludárium.

Vezměte si, co se děje ve zdravotnictví. Lidé běžně mívali rodinného doktora, kterého znali celá desetiletí a věřili mu jako člověku ještě víc, než jako odborníkovi. Dnes mnoho lidí vnímá doktory jako namyšlené a povýšenecké, předražené a přehlížející jejich potřeby. Doktoři nemají čas strávit s pacientem více než jen pár minut a mnoho lidí pochybuje, že léčba, kterou jim předepíšou, je v jejich nejlepším zájmu. Lidé mají pocit, že je doktoři tahají za nos, aby je přiměli platit zvrácené sumy za procedury, kterým pacienti nerozumí. Spousta ekonomů nedokáže pochopit, proč je tolik lidí proti Zákonu o přístupné péči (Affordable Care Act), jelikož si neuvědomují, že takové „socialistické“ zdravotnictví připadá mnohým lidem jako upřednostňování odbornosti před vlastní zkušeností. Jsou to lidé, kteří nevěří politikům, kteří jim říkají, co je v jejich nejlepším zájmu, o nic víc, než věří doktorům. A důvěra veřejnosti v doktory prudce klesá.

Proč by nás mělo překvapovat, že většina lidí získává zdravotnické informace od svého okolí a z internetu? Je to o hodně levnější než jít k doktorovi a jak známí, tak neznámí z internetu jsou ochotní jim naslouchat, soucítit s nimi a sdílet své poznatky. Proč věřit odborníkům, když máte na dosah ruky spoustu znalých lidí, kteří mají stejné zkušenosti jako vy a mohou vám pomoct?

Podívejte se na tyto tendence v konkrétním případě debaty kolem autismu a očkování. Napřed vyšel odborný článek, který spojoval očkování s autismem. To zarezonovalo se zkušenostmi mnoha rodičů. Pak jiní odborníci původní článek vyvrátili, zpochybnili motivace jeho autorů a pustili se do mediální kampaně, aby „dokázali“, že žádná souvislost neexistuje. To, co následovalo, vypadalo jako válka proti rodičovským zkušenostem, a celá síť rodičů se koordinovaně snažila proti těm druhým odborníkům bojovat, protože jim připadali jako neznalí, podplacení a povýšení. Čím více média zlehčovala tyto skupiny rodičů pomocí vědeckého jazyka, tím víc veřejnost sympatizovala s argumenty odpůrců očkování.

Nezapomeňte, že odpůrci očkování netvrdí, že vakcinace způsobuje autismus. Tvrdí, že nevíme, jestli to tak je. Tvrdí, že odborníci nutí očkovat děti proti jejich vůli, což vypadá jako útlak. Chtějí mít svobodu volby: možnost neočkovat. A chtějí informace o rizicích očkování, o kterých mají pocit, že je nedostávají. V podstatě dělají to, co jsme je naučili: zpochybňují zdroje informací a zkoumají motivace těch, kteří propagují jeden pohled na věc. Z pochyb se stal nástroj.

 

Zápas s „falešnými zprávami“

Od voleb jsou všichni posedlí falešnými zprávami a odborníci obviňují „hloupé“ lidi, že nechápou, co je „pravda“. Navrhovaná řešení jsou přinejlepším povýšenecká: je potřeba víc odborníků, aby označovali falešný obsah. Je potřeba víc mediální gramotnosti, aby se lidé naučili nenechat se obalamutit. A když prostě přinutíme Facebook, aby omezil šíření falešných zpráv, všechno se vyřeší.

Musím se smát, jak je ironické, když lidé, kteří se rozčilují nad falešnými informacemi, přitom ukazují na zprávu, že Papež podporuje Trumpa. Tato zpráva je mezi progresivisty tak známá, protože se v liberálních kruzích široce rozšířila jako příklad šokující dezinformace. Pokud vím, tak se toto sdělení šířilo podstatně více díky liberálům než díky konzervativcům. Co víc si můžete přát, když máte dezinformační web, který se snaží vydělávat peníze tím, že lidé šíří jeho falešné zprávy? Když přimějete pochybovače, aby skočili na vaši klikací návnadu, přinese vám to větší zisk, než když k tomu přimějete někoho, kdo už zprávě stejně věří. Pochybovači budou sdělení šířit podstatně intenzivněji ve snaze všechny informovat, že je falešné. A máte vyhráno!

Lidé věří informacím, které potvrzují to, co už vědí. Dokonce když lidem předložíte údaje, které odporují tomu, čemu věří, spíš se ve svém přesvědčení ještě utvrdí, než aby podle nových informací upravili svůj pohled na věc. Proto tolik záleží na prvním dojmu. Proto chtít po Facebooku, aby lidem ukazoval obsah, který odporuje jejich přesvědčení, nejen zvýší jejich nenávist k Facebooku, ale ještě víc lidi na síti rozdělí. A přesně proto tolik liberálů šíří „falešné zprávy“ způsobem, který potvrzuje jejich přesvědčení, že podporovatelé Trumpa jsou hloupí a zaostalí.

Kdyby byla ta informace o Papeži označená za falešnou, stejně by jí lidé věřili, pokud by souzněla s jejich přesvědčením. Nezapomínejme, že veřejnost možná považuje Facebook za přínosný, ale to neznamená, že té firmě důvěřuje. Proto jejich „odborný názor“ pro většinu lidí neznamená nic. Samozřejmě, že by to byl zajímavý experiment. Zajímalo by mě, kolik liberálů by sdělení šířilo, kdyby bylo jasně označené za falešné. Neměli by potřebu varovat všechny své známé, že konzervativci jsou šílení? Nepomohli by stejně továrně na peníze založené na falešných zprávách k větším ziskům? Možná, že ne.

Ale myslím si, že označování zpráv za falešné by posílilo polarizaci společnosti, ačkoli by alespoň přineslo pocit, že se něco dělá. Ti, co by zprávě nevěřili, by označení využili k posílení vlastního názoru, že je falešná (a nešířili by ji, což je asi dobře), zatímco ti, kteří by jí věřili, by označení prostě ignorovali. Ale dostali bychom se tím opravdu tam, kam chceme?

Vypořádání se s falešnými zprávami bude vyžadovat o mnoho víc než jejich označování. Bude nutná změna kultury toho, jak informace chápeme, komu věříme a jak chápeme vlastní roli v potýkání se s nimi. Rychlá a snadná řešení nás mohou zbavit sporů, ale nevyřeší problémy, které stojí za nimi.

 

Co je pravda?

Jako člověk, který už přes deset let propaguje mediální gramotnost, se sama sebe ptám, kde jsem udělala chybu. Skutečnost je taková, že moje předpoklady a přesvědčení se liší od většiny Američanů. Díky svému postavení vědkyně vidím, jak odborné znalosti a informace vznikají a mám hlubokou úctu k síle i hranicím vědeckého poznání. Jelikož pracuji mezi novináři a lidmi, kteří informace distribuují, vidím, jaké motivace vstupují do tvorby a šíření informací a jaká má tento proces úskalí. Věřím, že informační prostředníci jsou důležití, že vytříbená odbornost je podstatná, a že nikdy nikdo nemůže být stoprocentně informován. Proto jsem už dlouho přesvědčená, že jisté věci musíme svěřit druhým, aby je za nás jako za jednotlivce i za celou společnost udělali pořádně. To znamená život v demokracii a ještě podstatněji, to znamená život ve společnosti.

Ve Spojených státech míříme směrem k rozdělení společnosti na kmeny a společenskou strukturu své země boříme polarizací, nedůvěrou a dobrovolnou segregací. Ať se nám to líbí nebo ne, naše kultura pochyb a kritiky, zkušenosti před odborností a osobní odpovědnosti nás tlačí dál tímto směrem.

Mediální gramotnost po lidech žádá, aby se ptali a měli se na pozoru před informacemi, které dostávají. A přesně to dělají. Bohužel, právě proto se navzájem neposloucháme.

Kudy dál je nejasné. Musíme umožnit lidem, aby si vyslechli různé názory a vyznali se ve složitém, a v mnoha směrech přehlcujícím, informačním prostoru. Nemůžeme spoléhat na standardní vzdělávací postupy, protože společenský kontext se změnil. Ani se nemůžeme prostě spolehnout, že vše za nás vyřeší informační prostředníci, ať už jde o tradiční zpravodajská média nebo sociální sítě. Musíme k věci přistupovat kreativně a vytvořit společenskou infrastrukturu nutnou k tomu, aby spolu lidé často a smysluplně mluvili napříč stávajícími společenskými hranicemi. Nepůjde to snadno ani rychle, ale pokud chceme řešit takové problémy jako je propaganda, nenávistné projevy, falešné zprávy nebo skryté předsudky, musíme se zaměřit na jevy, které stojí za nimi. Žádná jednoduchá náplast nepomůže.

 

Zvláštní poděkování Amandě Lenhart, Claire Fontaine, Mary Madden a Monice Bulger za zpětnou vazbu!

Hackování ekonomiky pozornosti

Nové formy informační manipulace jsou tu. Autorka Danah Boyd přibližuje nedávnou historii účinné práce s naší pozorností: „Na zpravodajská média manipulátoři hrají jako na housle, zatímco decentralizované skupiny lidí využívají neustále se rozvíjející síťové nástroje k manipulaci ekonomikou pozornosti.“

Ověřování faktů nás nezachrání před falešnými zprávami

„Když vidím, jak se falešné zprávy šíří, i když je dostupná fakta vyvrací, jsem z toho stejně nervózní, jako každý jiný novinář. Ale jestli nezáleží na faktech, tak na čem? Dějiny zpráv a mocenských struktur, které řídí jejich šíření a přijímání, mohou napovědět, jak se s falešnými zprávami poprat způsobem, na který ověřování faktů samo nestačí.“

Přibývá lidí, kteří se snaží oklamat novináře, a redakce na to nejsou připraveny

Čím dál rychlejší rozvoj nástrojů založených na umělé inteligenci, které dovedou pozměňovat nebo od základu vytvořit přesvědčivá videa, fotografie, a zvukové záznamy, znamená přechod na novou úroveň obtížnosti jejich ověřování. Novináři nyní hledají způsoby, jak se s tím vypořádat.