Image Alternative text

Ověřování faktů nás nezachrání před falešnými zprávami

Publikováno: 02/04/2019

Článek původně publikovaný 4. ledna 2017 byl přeložen se souhlasem autorky.

Autor: Brooke Borel

 

Falešné zprávy neboli fake news.

Poslední měsíce se tento termín používá tak často, že téměř ztratil význam, částečně i protože může znamenat tolik různých věcí. Podle toho, koho se zeptáte, „falešné zprávy“ jsou satirické zprávy, podvrhy, špatně prezentované nebo naprosto mylné zprávy, propaganda, lži navržené pro virální klikání a reklamní příjmy, politicky motivované polopravdy, nebo jiné věci.

Ať si vyberete kteroukoli z těchto definic, mediální pracovníci jsou z falešných zpráv nervózní. Sdělení, která mají účel oklamat, jsou urážkou žurnalistiky, která se má zakládat na faktech, skutečnosti a důvěře.

Jsme zaplaveni zprávami o falešných zprávách. A také návrhy, jak to řešit. Už jsme viděli seznamy webů šířících falešné zprávy, rozšíření prohlížečů, která identifikují weby šířící falešné zprávy, označují pochybné příspěvky na Facebooku a opravují tweety Donalda Trumpa i výzvy firmám provozujícím sociální sítě, aby přijaly odpovědnost za to, že nechávají falešné zprávy bujet.

Ověřování faktů je pro žurnalistiku zásadní, je to klíčová dovednost a služba pro poskytování informací veřejnosti. Moje první novinářské pracovní pozice byly ověřování faktů a později rešerše. Jako novinářku mě později ověřovatelé faktů mnohokrát zachránili před hloupými chybami. Dokonce jsem i napsala knihu o tom, jak to dělat správně: „Chicagský průvodce ověřováním faktů“ (The Chicago Guide to Fact-Checking). Ověřování tvrzení politiků nebo článků po vydání je blízce příbuzné tomu, co probíhá v zákulisí novinařiny, a je zásadní pro zajištění odpovědnosti politiků. Vím, co ověřování faktů zmůže a jak je důležité, ale na boj s falešnými zprávami prostě nestačí.

Nenechte se mýlit, ověřování faktů je základ a částečně může i pomoct. Ale navzdory všemu lomení rukama, žhavým zprávám a gratulačním příspěvkům o nejnovějších hrdinských úspěších na poli ověřování faktů, falešné zprávy dělají dál to, co je jejich parketa: přizpůsobují se. Google a Facebook možná už nedovolují známým podvodníkům zadávat reklamu, ale tvůrci falešných zpráv prostě zakládají nové weby. Facebook spolupracuje s ověřovateli faktů, ale organizace, které tuto práci poskytují, tedy ABC News, Associated Press, FactCheck.org, PolitiFact a Snopes, už teď čelí kritice pro údajnou zaujatost.

Autoři falešných zpráv si dokonce termín „falešné zprávy“ přivlastnili. Konspirační teoretik Alex Jones vydal svůj vlastní seznam webů šířící falešné zprávy. Na prvních místech jsou New York Times a Washington Post.

V sázce je hodně, protože falešné zprávy mají důsledky. Například Pizzagate, což byla konspirační teorie, která tvrdila, že v jedné pizzerii ve městě Washington v USA působí gang, který provozuje sex na dětech, a vede ho Hillary Clinton. A začátkem prosince 2016 do této pizzerie vešel muž ozbrojený útočnou puškou AR-15, aby údajně uvězněné děti osvobodil. Z pušky vystřelil, ale nikoho nezasáhl. Pak zjistil, že po údajném gangu tam není ani stopa a vzdal se.

 

Facebook a Google svým uživatelům pomocí neveřejných algoritmů ukazují čím dál víc toho, co chtějí vidět. To je možná skvělé pro zábavu, ale v případě zpráv to není užitečné, jelikož se takmohou dál posilovat existující předsudky.

 

I přes takové důsledky se zdá, že některým uživatelům je to jedno. V nedávném průzkumu Pew Research Center uvedlo 88 % respondentů, že falešné zprávy alespoň do jisté míry vyvolávají zmatek. Ale 23 % z nich přiznalo, že falešné zprávy sdílí a 14 % uvedlo, že sdíleli zprávu, o které věděli, že je falešná. V takovém prostředí může prezident Donald Trump bez skrupulí pronášet bizarní tvrzení, jejichž nepravdivost lze snadno dokázat.

Když vidím, jak se falešné zprávy šíří, i když je dostupná fakta vyvrací, jsem z toho stejně nervózní, jako každý jiný novinář. Ale jestli nezáleží na faktech, tak na čem? Dějiny zpráv a mocenských struktur, které řídí jejich šíření a přijímání, mohou napovědět, jak se s falešnými zprávami poprat způsobem, na který ověřování faktů samo nestačí.

První krok je zamyslet se nad tím, že falešné zprávy nejsou bojem o pravdu ale o moc, jak říká Mike Annany, mediální teoretik z Univerzity Jižní Kalifornie. Falešné zprávy „jsou příznakem společenského jevu, který je ve hře. Jde o souboj představ různých lidí o to, jaký chtějí svět.“

Ideologické falešné zprávy se objevují ve výběrech příspěvků těch uživatelů sociálních médií, u kterých už je předpoklad, že uvěří jakékoli zprávě, která bude potvrzovat jejich pohled na svět, říká Angela Lee, profesorka žurnalistiky a nových médií na Texaské univerzitě v Dallasu. Uživatelé také sdílejí zprávy pro pobavení. „Věci se nesdílí, jenom protože je to pravda,“ říká Lee. „Sdílí se i věci, které vás pobaví, o kterých si pak s přáteli začnete povídat.“

Zprávy jako Pizzagate vás nemají informovat, ale zasít nedůvěru v instituce, odvést pozornost a zaplavit výběry zpráv informacemi, které si protiřečí a vyvolávají zmatení. A pokud cílem falešných zpráv není pravda, ale moc, tak s nimi nezávislé ověřování faktů nic neudělá, obzvlášť v očích čtenářů, kteří už předem nedůvěřují organizacím, která fakta ověřují.

Takže jak můžeme falešným zprávám sebrat moc? Jak zabráníme další Pizzagate?

Dějiny zpravodajství jsou plné příkladů toho, jak se mocné skupiny snažily ovládat informace. Dějiny také poskytují ukázky toho, jak novináři a čtenáři na falešné zprávy reagovali. Například ve 14. až 16. století v Evropě králové, církev a mezinárodní obchodníci provozovali rané zpravodajské sítě. To jim dalo moc nad informacemi. Těmto skupinám „tolik záleželo na přesnosti a doložitelnosti informací, že u nich lze vysledovat vývoj nejranějšího nepsaného etického kódu žurnalistiky,“ říká Andrew Pettegree, profesor moderních dějin na Univerzitě Sv. Ondřeje ve Skotsku.

Tito mocní lidé potřebovali spolehlivé informace, aby se mohli na jejich základě rozhodovat. Jak píše Pettegree v knize „Vynález zpráv“ (The Invention of News): „Životy, jmění a dokonce i osudy celých království závisely na tom, zda se rozhodovalo na základě správných informací.“

Ale v té době noviny přinášely hlavně zprávy ze zahraničí. Jejich pisatelům se příliš nechtělo zaměřit své pronikavé reportérské oči do tuzemska ze strachu, že rozhněvají mocné skupiny, které jejich vydavatele podporovaly. Místní zprávy se tak šířily politickými pamflety a oběžníky nebo ústním předáním.

V 17. století v Evropě s diverzifikací poštovních služeb získali nad zprávami větší kontrolu obchodníci, zejména podnikatelé s penězi na utrácení. Ale i po tomto přesunu moci měly falešné zprávy následky. Například v Nizozemí zákony pokutovaly a dokonce i zakazovaly činnost vydavatelům, kteří zveřejnili falešná zpravodajství, říká Arthur Der Weduwen, doktorand dějin na Univerzitě Sv. Ondřeje, který zkoumá rané holandské noviny. Úřady zakázaly činnost jednomu vydavateli, který hodně „zlobil“, jménem Gerard Lodewijk van der Macht, čtyřikrát. Vždycky se odstěhoval do jiného města a začal znovu.

V počátcích Spojených států amerických to vypadalo trochu jinak, říká Andie Tucher, historička a novinářka z Kolumbijské univerzity. Napřed tisk ovládaly politické strany a využívaly ho v politickém boji. Pak se ve 30. letech 19. století objevily první komerční noviny. Tyto centové tiskoviny se prohlašovaly za nezávislé na politice a vydávaly skutečné zprávy, ale i „kachny“ jako byla Velká měsíční mystifikace, která tvrdila, že anglický astronom objevil fantastické tvory žijící na Měsíci.

 

Ilustrace Velké měsíční mystifikace.

Zdroj: FiveThirtyEight

 

Takové zprávy sloužily jako zábava. Neměly za cíl „klamat“, ale dát čtenářům, které noviny jinak neoslovovaly, „možnost se seznámit, debatovat spolu, hádat se a připadat si chytří,“ vysvětluje Tucher.

Komercializace opět přesunula moc, tentokrát od politických stran ke čtenářům a zadavatelům reklamy. Čtenáři chtěli zábavné a vzrušující zprávy, které zadavatelé reklamy poskytovali v zájmu zisku.

V dalších stoletích se však zprávy čím dál víc tříštily a to do té míry, že lze těžko vystopovat nějaký jasný trend, pokračuje Tucher. O moc nad informacemi se přetahovali četní mocní hráči a vydavatelé se museli přizpůsobit každému novému technickému pokroku.

A pak přišel internet. Nemůžeme ho vinit ze všech problémů, co máme, ale stal se z něho divoký tržní zpravodajský systém. Optimisté tvrdí, že se sám koriguje neviditelnou rukou ověřování faktů. „Internet je tržní vzor svobody projevu a panuje na něm víra vmoc participace, která v zásadě říká, že pravda nakonec vyjde najevo,“ komentuje Annany. „Na tom je založený internet. Když nastane problém, prostě přidejte víc svobody projevu. Ale tato historická doba potřebuje něco jiného. Potřebuje skepticismus. Čekání. Zastavení se.“

Když jsem se ptala historiků, zda ten typ falešných zpráv, který imituje ty skutečné za účelem oklamat, a který se rychle šíří po síti, je nový druh, odpověděli, že ano.

„Nic mě nepřipravilo na vývoj v roce 2016, kdy se záměrně šířily naprosto vylhané zprávy,“ říká Pettegree.

V dnešním rozpolceném mediálním prostoru najdeme spoustu skupin, které mají vliv, ale mohly by ho používat chytřeji. Podívejme se na tři z nich: média, technologické platformy, a čtenáři. Samozřejmě, že ani jedna není monolitická. Ale začneme širší perspektivou.

Média se snaží vyvracet falešné zprávy. To ale nebude fungovat, zvláště ne na čtenáře, kteří už přijali názor, že tradiční tisk jsou falešné zprávy, a že není, ať už je to fér nebo ne, nestranný. Výzkum naznačuje, že čím je téma kontroverznější, tím spíš se lidé, kteří se silně ztotožňují s jednou stranou pohledu, utvrdí ve svých argumentech, a to i když jsou konfrontování z fakty, která je vyvracejí.

Možná by se média měla raději zlepšit v odlišování skutečných zpráv od těch falešných, aby si znovu získala důvěru čtenářů. Reklama založená na počtech kliknutí nás vhodila do moře nepřesných a senzacechtivých titulků a to i v případě důvěryhodných médií. Díky tomu senzační titulky falešných zpráv přežívají déle.

Agregace způsobuje, že šíříme nedoložené zprávy bez původníchzdrojů a když média skočí na falešnou návnadu, pokazí to pověst všem. Přes Vánoce se virálně rozšířila dojemná zpráva o Santa Clausovi, který navštívil dítě na smrtelné posteli. O tři dny později vydavatelství Knoxville News Sentinel, které příběh první zveřejnilo, zprávu dementovalo, ale to už se objevila na CNN, Fox News, v USA Today atd.

Možná by se zpravodajství měla přestat tolik snažit být zábavná.

Zpravodajství o politice by se mohlo také zlepšit, kdyby média odmítla vynucovat falešnou vyváženost, což je snaha o nestrannost a objektivitu, která se může vymstít. Reportéři z vědních oborů už to znají dlouho: ve zprávách o očkování a změně klimatu by neměly dostávat stejný prostor popírači, kteří si myslí, že vakcíny způsobují autizmus, nebo že klimatická změna neexistuje, jako legitimní názory. V těchto sporech sice existují dvě strany, ale nestojí na stejně kvalitních datech a faktech, která ukazují, že očkování je většinou bezpečné a že klimatická změna existuje. Stejně by se mělo přistupovat ke zprávám o politice: postup, kdy dovolíte politikům vyjádřit se a pak necháte na čtenářích, ať se rozhodnou, kdo má pravdu, prostě nefunguje, když jedna strana lže.

Pomoci by mohla změna zaměření zpravodajství. Podle politoložky Emily Thorson z Boston College, existuje oblast, ve které lidé na základě konfrontace s fakty jsou ochotni názor změnit, a je to řízení státu, zejména pokud nejsou konkrétní opatření vnímána jako stranická. Pokud se zpravodajství soustředí na řízení státu místo na exhibice politických kandidátů, je možné, že média opět dokáží čtenáře přesvědčovat na základě faktů.

„Je tu tendence vinit voliče, ale najít informace o řízení státu je dost obtížné. Je těžké zjistit, co by rozhodnutí politických kandidátů vlastně pro lidi znamenala, protože média se většinou věnují šťavnatějším informacím, co kdo řekl nebo neřekl a jestli lhal nebo nelhal,“ říká Thorson. „Akademici to o žurnalistice říkají už dlouho, ale myslím, že obzvlášť se to ukázalo v poslední prezidentské kampani.“

Co se týče technologických firem, ověřování faktů a zablokování přístupu webů, co šíří falešné zprávy, k příjmům z reklamy, je dobrý začátek, ale nestačí to. Facebook a Google svým uživatelům pomocí neveřejných algoritmů ukazují čím dál víc toho, co chtějí vidět. To je možná skvělé pro zábavu, ale v případě zpráv to není užitečné, jelikož se tak mohou dál posilovat existující předsudky. „Facebook není pro tyto účely stavěný“, říká Claire Wardle, ředitelka výzkumu First Draft News, což je síť zpravodajců a akademiků, kteří poskytují zdroje pro ověřování a kontrolování zpráv ze sociálních médií. „Stalo se z něj obecní fórum, ale pro ten účel nebyl navržený.

“Role technologických firem není jen v potlačování falešných zpráv na sociálních sítích. Firmy i akademici vytvářejí algoritmy, které mohou pomoci ověřovat fakta na části webu. V tom bude zásadní nejen software, ale také transparentnost fungování příslušných algoritmů, a budování důvěry zveřejňováním zdrojů, na základě kterých ověření proběhlo, říká Dhruv Ghulati, spoluzakladatel systému pro ověřování faktů Factmata.

My čtenáři jsme ti, kdo zprávy zpracovává. Klikáním krmíme reklamu a mediálním firmám ukazujeme, jaké zprávy se virálně šíří, díky čemuž se dost možná objeví další podobné zprávy.

Sociální sítě z nás všech udělaly vydavatele. Kdykoli lajkujete nějaký příspěvek na Facebooku, z vašich přátel se stane jeho nové publikum. Navíc získá neviditelné potvrzení vašeho souhlasu. Než na něco klikneme, můžeme se zamyslet: kdo tu zprávu vydal? Má motivaci lhát? A když uvidíme, že naši přátelé šíří lži, jak je můžeme konfrontovat?

„Měli bychom si být vědomi odpovědnosti, že každé naše kliknutí na cokoli má dopad na ostatní“, vysvětluje Lee. „Svým studentům vždycky říkám: 'Klikejte jen z přesvědčení'.

“Zda se nám podaří kolektivně se zorganizovat, abychom začarovaný kruh prolomili, bude záležet na tom, co bude v sázce a jak budeme ochotní se bránit. „Nechci malovat čerta na zeď ani znít pesimisticky, ale někdy se koloběh zastaví tím, že lidi to prostě přestane bavit. Začnou mít dost toho, že musí vést tenhle veřejný život,“ říká Tucher. „Stačí, když se dost lidí rozhodne, že už v tom nechtějí pokračovat.

 

Brooke Borel je žurnalistka píšící o vědeckých oborech a autorka knih „Infested“ (Zamořeno) a „The Chicago Guide to Fact-Checking“ (Chicagský průvodce ověřováním faktů).

 

Hrami proti dezinformacím a nedůvěře v média

V rámci projektu zaměřeného na mediální vzdělávání seniorů a starších dospělých zmapoval Tomáš Titěra současný stav v oblasti her s tématikou mediální gramotnosti. Tento článek tak přináší přehled konkrétních příkladů her, které různými způsoby pracují s mediální tematikou a s různou úspěšností cílí na rozvoj mediální gramotnosti.

Výukový modul: Stručný průvodce historií „fake news“ a dezinformací

Fabulování informací není nic nového. Mylné informace, dezinformace a propaganda jsou rysy lidské komunikace nejméně od dob antického Říma, kdy Antonius potkal Kleopatru. Šíření mylných informací a dezinformací pak dramaticky umocnil Gutenbergův vynález knihtisku roku 1493. Nakonec přinesl i první velkou novinářskou kachnu (hoax). Šíření dezinformací se poté objevovalo během konfliktů, změny režimu a katastrof.

Attention economy: Obrovské tržiště s naší pozorností

Dnešní snadná a neomezená dostupnost informací vede tomu, že „už nečteme, jen listujeme“, jak uvádí Alex Iskold, ředitel newyorské společnosti Techstars. Nudné webové stránky se v podstatě podobají orientálnímu bazaru: uživatelé odtud rychle spěchají pryč, protože vědí, že mohou vybírat ze spousty alternativ. Technologické společnosti se proto zoufale snaží najít relevantní obsah a dostat ho k uživatelům.