Image Alternative text

Yuval Noah Harari: Člověk je postpravdivý druh

Publikováno: 29/03/2019

Článek původně publikovaný 5. srpna 2018 v The Guardian byl přeložen se souhlasem vydavatele.

Ve své nové knize „21 lekcí pro 21. století“ se autor bestsellerů zaměřuje na problémy dneška a ukazuje, že „falešné zprávy“ jsou podstatně starší než Facebook.

 

Moc, národ a legendy (zleva po směru hodinových ručiček): vojáci na Ukrajině, příběh křesťanství, Donald Trump, atomová bomba, protesty proti Vladimirovi Putinovi. Zdroj: The Guardian

 

Poslední dobou dokola slýcháme, že žijeme v nové, děsivé éře „postpravdy“ a že nás ze všech stran obklopují lži a výmysly. Najít příklady je snadné. V únoru 2014 ruské speciální jednotky bez armádních insignií vtrhly na Ukrajinu a obsadily klíčové objekty na Krymu. Ruská vláda i prezident Vladimir Putin osobně opakovaně popřeli, že šlo o ruské vojáky a označovali je za spontánní „obranné skupiny“, které možná získaly vybavení na pohled ruského původu z místních obchodů. Když toto absurdní tvrzení šířili, Putin a jeho spolupracovníci jasně věděli, že lžou.

Ruští nacionalisté tuto lež mohou omlouvat tím, že sloužila vyšší pravdě. Rusko vedlo spravedlivou válku, a pokud je v pořádku pro spravedlivou věc zabíjet, je jistě v pořádku pro ni i lhát. Ten vyšší cíl, který údajně ospravedlňoval invazi na Ukrajinu, mělo být zachování posvátného ruského národa. Podle ruských národních mýtů je Rusko posvátný útvar, který přetrval tisíciletí navzdory opakovaným pokusům podlých nepřátel o jeho napadení a zničení. Po Mongolech, Polácích, Švédech, Napoleonově Velké armádě a Hitlerovu Wehrmachtu se v 90. letech Rusko pro změnu pokusily zlikvidovat NATO, USA a EU odsekáním částí jeho těla, ze kterých vytvořily „falešné státy“ jako například Ukrajinu. Mnozí ruští nacionalisté považují představu, že Ukrajinci jsou národ oddělený od Rusů, za o mnoho větší lež, než cokoli co vyšlo z úst prezidenta Putina během jeho posvátné mise za znovusjednocení ruského národa.

Občany Ukrajiny, vnější pozorovatele a historiky může takové vysvětlení pobuřovat a představovat pro ně jakousi „lež síly atomové bomby“ v ruském arzenálu klamů. Tvrzení, že Ukrajinci jako národ a Ukrajina jako nezávislá země neexistují, naprosto přehlíží dlouhý seznam historických faktů, například ten, že za tisíc let údajné ruské jednoty byli Kyjev a Moskva součástí jedné země celkem jen asi 300 let. Zároveň porušuje mnoho mezinárodních zákonů a dohod, které Rusko dříve přijalo a které zaručují suverenitu a hranice nezávislé Ukrajiny. Především ale ignoruje to, jak sami sebe vidí miliony Ukrajinců. Copak nemá v debatě o tom, kdo jsou, jejich slovo žádnou váhu?

Ukrajinští nacionalisté by se jistě shodli s ruskými nacionalisty v tom, že v oblasti existují falešné státy. Ale Ukrajina mezi ně nepatří. Falešné státy jsou Luhanská lidová republika a Donětská lidová republika, které vytvořilo Rusko, aby tím krylo svou nevyprovokovanou invazi na Ukrajinu.

Ať už stojíte na kterékoli straně, musí vám připadat, že žijeme v děsivé době postpravdy, kdy lze zfalšovat nejen konkrétní vojenské operace, ale i celé dějiny a dokonce i samotnou existenci národů. Ale pokud je dnešní doba érou postpravdy, kdy byl vlastně ten idylický věk pravdy? V 80. letech 20. století? V 50. letech? Ve 30. letech? A co způsobilo nástup doby postpravdivé? Internet? Sociální sítě? Vzestup Putina a Trumpa?

Letmý pohled do historie odhalí, že propaganda a dezinformace nejsou nic nového a dokonce i zvyk popírat existenci celých národů a zakládat falešné státy má dlouhou tradici. V roce 1931 provedla japonská armáda falešný útok na sebe samou, aby tím ospravedlnila invazi do Číny. Poté Japonsko v Číně založilo falešný stát Mandžukuo, kterým chtělo svůj dobyvačný vpád ospravedlnit. Čína zase dlouho popírala, že vůbec někdy existoval Tibet jako nezávislý stát. Britské osídlování Austrálie bylo ospravedlňováno právní doktrínou terra nullius („země nikoho“), která ve svém důsledku vymazala 50 000 let dějin Aboridžinců. Na začátku 20. století jeden oblíbený sionistický slogan zmiňoval návrat „lidu bez země (Židů) do země bez lidu (Palestiny)“. Existence místní arabské populace se tu příhodně ignorovala.

 

Yuval Noah Harari: „Jsme jediní savci schopní spolupracovat s mnoha neznámými jedinci, protože dokážeme vymýšlet fiktivní příběhy, rozšiřovat je, a přesvědčit miliony dalších, aby v ně věřili.“ Foto: Antonio Olmos

 

V roce 1969 pronesla izraelská premiérka Golda Meirová slavný výrok, že žádní Palestinci neexistují a nikdy neexistovali. Dokonce i dnes je takový názor v Izraeli běžný, navzdory desetiletím ozbrojených konfliktů s něčím, co neexistuje. Například v únoru 2016 poslankyně Anat Berko v izraelském parlamentu pronesla řeč, ve které pochybovala o existenci a dějinách Palestinců. Její důkaz? To, že písmeno „P“ v arabštině vůbec neexistuje, takže jak mohou existovat nějací Palestinci? (Arabština místo „P“ používá „F“ a Palestina se foneticky v arabštině jmenuje „Falastýn“.)

Ve skutečnosti lidé vždy žili v éře postpravdy. Homo sapiens je postpravdivý druh, jehož síla vychází z tvorby fikcí a víry v ně. Už od doby kamenné sloužily sebepotvrzující mýty ke sjednocování lidských společenství. Homo sapiens dobyl tuto planetu především díky své schopnosti vytvářet a šířit fikce. Jsme jediní savci schopní spolupracovat s mnoha neznámými jedinci, protože dokážeme vymýšlet fiktivní příběhy, rozšiřovat je, a přesvědčit miliony dalších, aby v ně věřili. Dokud všichni věříme těm samým fikcím, tak se všichni držíme těch samých pravidel a proto můžeme efektivně spolupracovat.

Takže pokud viníte Facebook, Trumpa nebo Putina z toho, že odstartovali nový, děsivý věk postpravdy, připomeňte si, že už před mnoha stoletími se miliony křesťanů uzavřely do své sebepotvrzující mytologické bubliny a nikdy se neodvažovaly pochybovat o faktické pravdivosti Bible, zatímco miliony muslimů zase svou nepochybující víru vložily do Koránu. Celá tisíciletí velká část toho, co se v lidských sociálních sítích považovalo za „zprávy“ a „fakta“, byly příběhy o zázracích, andělech, démonech a čarodějnicích, kdy odvážní reportéři dokonce poskytovali zprávy v přímém přenosu až z nejhlubších propastí podsvětí. Nemáme žádné vědecké důkazy, že Evu pokoušel had, že se duše nevěřících po smrti smaží v pekle, nebo že stvořiteli vesmíru se nelíbí, když si bráhman vezme nedotknutelnou, a přesto těmto příběhům už tisíce let věří miliardy lidí. Některé falešné zprávy jsou prostě věčné.

Uvědomuji si, že mnoho lidí může rozčílit prohlášení náboženství za falešné zprávy, ale přesně v tom je ta pointa. Když tisíc lidí bude jeden měsíc věřit v nějakou vymyšlenou událost, tak je to falešná zpráva. Když jí bude věřit miliarda lidí tisíc let, tak je to náboženství a my jsme napomínáni, ať tomu neříkáme falešná zpráva, abychom neurazili věřící (nebo se nestali terčem jejich hněvu). Nicméně si všimněte, že nepopírám efektivitu ani možnou benevolentnost náboženství. Naopak. V dobrém i ve zlém patří fikce k nejúčinnějším nástrojům lidstva. Tím, že lidi sjednocuje, umožňuje náboženská víra spolupráci velkého počtu lidí. Inspiruje lidi, aby stavěli nemocnice, školy a mosty vedle budování armád a věznic. Adam a Eva neexistovali, ale katedrála v Chartres je přesto krásná. Většina Bible je možná fikce, ale přesto dokáže miliardám lidí přinášet radost a probouzet v lidech soucit, odvahu a kreativitu, podobně jako jiná velká díla beletrie, například Don Quijote, Vojna a Mír nebo Harry Potter.

 

Zdroj: The Guardian

 

Opět, někoho může urazit přirovnání Bible k Harry Potterovi. Pokud jste vědecky založený křesťan, můžete vysvětlit všechny omyly, mýty a rozpory v Bibli tím, že svatá kniha nebyla zamýšlená jako realistický popis událostí, ale jako metaforický příběh, který obsahuje hlubokou moudrost. Ale neplatí to samé i o Harry Potterovi?

Pokud jste křesťanský fundamentalista, spíš budete trvatna doslovné pravdivosti všeho, co v Bibli je. Předpokládejme na chvíli, že máte pravdu a že Bible je skutečně neomylné slovo jediného pravého Boha. Co si potom myslíte o Koránu, Talmudu, Knize Mormonově, Védách, Avestě a Egyptské knize mrtvých? Nejste v pokušení prohlásit tyto texty za důmyslné fikce vytvořené lidmi z masa a kostí (nebo rovnou ďábly)?

Nejen prastará náboženství upevňují spolupráci pomocí fikce. V ne tak dávné minulosti si každý národ vytvořil svou vlastní mytologii. Hnutí jako komunismus, fašismus nebo liberalismus vynalezla rafinovaná sebepotvrzující kréda. Mistr nacistické propagandy a zároveň možná nejúspěšnější mediální mág moderní doby Joseph Goebbels údajně svou metodu popsal stručně: „Jednou vyřčená lež zůstane lží, ale stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. V knize Mein Kampf Hitler napsal, že „Ani ta nejbrilantnější propaganda nepřinese úspěch, pokud se neustále nebude držet jednoho principu: musí se omezit na několik málo tvrzení a ta neustále dokola opakovat.“ Zná snad nějaký současný šiřitel falešných zpráv lepší metodu?

Sovětská propagandistická mašinérie za Josifa Stalina nakládala s pravdou stejně pružně. Byla tak účinná, že doma dokázala skrývat zvěrstva obrovských rozměrů a zároveň v zahraničí vytvářela obraz utopické idyly. Dnes si Ukrajinci stěžují, že se Putinovi podařilo obalamutit mnohá západní média ohledně ruských aktivit na Krymu a v Donbasu. Ale co se týče umění klamu, Stalinovi nemůže Putin ani vyleštit polobotky. Na počátku 30. let 20. století západní levicoví novináři a intelektuálové vychvalovali Sovětský svaz jako ideál společnosti, zatímco miliony Ukrajinců a dalších sovětských občanů umíraly na hladomor, který Stalin zosnoval. Ve věku Facebooku a Twitteru je sice někdy těžké rozhodnout se, které verzi událostí budeme věřit, ale aspoň už není možné, aby nějaký režim zabil miliony lidí, aniž by se o tom svět dozvěděl.

Kromě náboženství a ideologií na fikci a falešné zprávy spoléhají i komerční firmy. Propagace značky často vyžaduje neustálé opakování toho samého smyšleného vyprávění, dokud lidé nepodlehnou přesvědčení, že je to pravda. Co se vám vybaví, když se řekne Coca-Cola? Představíte si mladé, zdravé lidi, jak sportují a skvěle se spolu baví? Nebo si představíte obézního diabetika v nemocniční posteli? Pití velkého množství Coca-Coly vám nepomůže být mladší, zdravější ani větší sportovec, ale zvýší vám riziko obezity a cukrovky. Nicméně Coca-Cola už mnoho desetiletí investuje miliardy dolarů do toho, aby byla spojována s mládím, zdravím a sportem, a miliardy lidí tomuto spojení podvědomě věří. Pravda je, že pravda nikdy nebyla pro Homo sapiens příliš důležitá. Mnoho lidí si myslí, že když bude nějaké náboženství nebo nějaká ideologie skutečnost překrucovat, jeho následovníci si to dříve nebo později musí uvědomit, protože neobstojí v soutěži s konkurenty s jasnějším pohledem na svět. To je však jen další konejšivý mýtus.

 

Pokud jde o schopnost sjednotit lidi, falešné příběhy mají ze své podstaty nad pravdou výhodu.

 

Ve skutečnosti síla lidské spolupráce závisí na křehké rovnováze mezi pravdou a fikcí. Pokud skutečnost pokřivíte příliš, skutečně vás to oslabí tím, že se budete muset chovat nerealisticky. Například v roce 1905 Kinjikitile Ngwale, východoafrický muž, který tvrdil, že je médium a že se ho zmocnil hadí duch Hongo. Tento nový prorok měl pro obyvatele kolonie Německá východní Afrika revoluční poselství: spojte se a vyžeňte Němce. Aby byla výzva přitažlivější, Ngwale svým následovníkům poskytl kouzelný lék, který údajně proměňoval německé střely ve vodu („madži“ ve svahilštině). Tak začalo povstání Madži-madži. Ztroskotalo. Na bojišti se německé kulky ve vodu neproměnily, ale nemilosrdně trhaly těla špatně vyzbrojených povstalců.

Na druhou stranu nelze efektivně organizovat masy lidí bez použití nějaké mytologie. Pokud se budete držet nepřikrášlené skutečnosti, bude vás následovat jen málokdo. Dokonce pokud jde o schopnost sjednotit lidi, falešné příběhy mají ze své podstaty nad pravdou výhodu. Když si chcete ověřit loajalitu skupiny lidí, vyžadovat od nich víru v něco absurdního je podstatně lepší test než žádat po nich, aby věřili něčemu, co je pravda. Když velký náčelník řekne: „Slunce vychází na východě a zapadá na západě“, k vyjádření souhlasu není loajalita nutná. Ale když náčelník řekne: „Slunce vychází na západě a zapadá na východě“, jen ti opravdu věrní mu zatleskají. Podobně když všichni vaši sousedé budou věřit nějaké společné nehorázné báchorce, je jasné, že v případě ohrožení budou držet při sobě. Když ale budou ochotní věřit jen potvrzených faktům, říká nám to o jejich soudržnosti něco?

Mohli byste namítnout, že alespoň někdy je možné lidi efektivně organizovat pomocí konsensu namísto fikcí a mýtů. V oblasti ekonomiky dovedou peníze a firmy spojovat lidi podstatně účinněji než jakýkoli bůh nebo svatá kniha, přestože všichni vědí, že platidla jsou jen lidské vynálezy. V případě posvátné knihy pravý věřící řekne: „Věřím, že tato kniha je posvátná“, zatímco v případě dolaru, pravý věřící řekne pouze: „Věřím, že ostatní věří, že dolar má hodnotu“. Je jasné, že dolar je pouhý lidský vynález, přesto ho uznávají lidé po celém světě. Proč se tedy lidé nemohou zříct všech mýtů a fikcí a organizovat se na základně konsensuálních konvencí jako je například hodnota dolaru?

Nicméně takové konvence se zas až tak jasně neliší od fikcí. Rozdíl mezi například posvátnou knihou a penězi je výrazně menší, než by se na první pohled mohlo zdát. Většina lidí, když vidí dolar, zapomíná na to, že je to jen lidská konvence. V tom zeleném papírku s obrázkem mrtvého bělocha vidí něco, co má hodnotu samo o sobě. V praxi tedy neexistuje ostrá hranice mezi vědomím, že něco je jen lidská konvence, a vírou, že něco je hodnotné ze své podstaty. V mnoha případech k tomu lidé přistupují nejednoznačně nebo na ten rozdíl zapomínají. Lidé mají pozoruhodnou schopnost něco zároveň vědět a nevědět.

Je mnoho důvodů, proč se někdo může snažit rozmazávat hranici mezi realitou a fikcí, počínaje tím, že „se chce pobavit“ až po „přežití“. Není možné hrát hry nebo číst beletrii, pokud aspoň na chvíli nedůvěřivost neodložíme stranou. Abyste si doopravdy užili fotbal, musíte přijmout jeho pravidla a nejméně na 90 minut zapomenout na to, že jsou pouhý lidský výmysl. Jinak vám bude připadat naprosto absurdní, že se před vámi 22 lidí honí sem a tam za míčem. Fotbal možná začíná touhou po zábavě, ale může přejít v podstatně závažnější věci, jak ukazují angličtí chuligáni nebo argentinští nacionalisté. Fotbal může pomoct zformulovat osobní identitu, dokáže spojit obrovská množství lidí, a může i poskytnout důvod k násilí. Národy a náboženství jsou vlastně do extrému vyhnané fotbalové kluby.

Pravda a moc mohou jít ruku v ruce jen omezeně. Dříve nebo později se rozejdou. Pokud chcete mít moc, přijde chvíle, kdy budete muset šířit fikce. Pokud chcete o světě vědět pravdu, přijde chvíle, kdy se budete muset moci vzdát. Budete muset přiznat věci, například týkající se zdroje vaší moci, které rozhněvají vaše spojence, zklamou vaše následovníky, nebo naruší společenský soulad. Učenci se vždy v dějinách potýkali s dilematem, zda sloužit moci nebo pravdě. Měli by se pokoušet lidi sjednocovat tím, že se budou snažit, aby všichni věřili v to samé, nebo by měli lidem sdělovat pravdu i za cenu rozkolu? Nejmocnější skupiny učenců, ať už to byli křesťanští kněží, konfuciánští mandaríni nebo komunističtí ideologové, dávali přednost jednotě před pravdou. Proto byli tak mocní.

 

Lidé dávají přednost moci před pravdou. Zdaleka víc času trávíme snahou svět ovládnout než snahou světu porozumět.

 

Jako živočišný druh lidé dávají přednost moci před pravdou. Zdaleka víc času trávíme snahou svět ovládnout než snahou světu porozumět. I když se svět snažíme pochopit, děláme to většinou v naději, že nám to pomůže ho ovládat. Proto pokud sníte o společnosti, ve které vládne pravda, a mýty jsou ignorovány, nevkládejte své naděje do druhu Homo sapiens. Víc štěstí najdete u šimpanzů.

Toto vše neznamená, že falešné zprávy nejsou vážný problém nebo že politici a kněží mají licenci lhát, jako když tiskne. Také by byla chyba dojít k závěru, že všechno jsou jen falešné zprávy, že každý pokus odhalit pravdu musí zákonitě selhat a že není žádný rozdíl mezi seriózní novinářskou prací a propagandou. Pod vrstvami falešných zpráv existují skutečná fakta a skutečné utrpení. Například na Ukrajině skutečně bojují ruští vojáci, tisíce lidí tam zemřely a stovky tisíc přišly o domov.

Proto bychom neměli falešné zprávy považovat za normu, ale pochopit, že jde o podstatně složitější problém, než se zdá, a že bychom se měli ještě více snažit rozlišovat mezi skutečností a fikcí.

 

Zdroj: The Guardian

 

Neočekávejte dokonalost. Jedna z největších fikcí vůbec je popírání složitosti světa a jeho vidění černobílou optikou nedotčené čistoty v kontrastu s ďábelským zlem. Žádný politik nám neříká celou pravdu a nic než pravdu, ale někteří politici jsou pořád o hodně lepší než jiní. Kdybych si měl vybrat, věřil bych Churchillovi podstatně víc než Stalinovi, i když i tento britský premiér si pravdu přikrášloval, když se mu to hodilo.

Podobně žádné noviny nejsou bez předsudků ani bez chyb, ale některé se upřímně snaží zjišťovat, co je pravda, zatímco jiné jsou jen vymývačky mozků. Kdybych žil ve 30. letech 20. století, doufám, že bych měl dost rozumu na to, abych věřil New York Times spíše než periodikům Pravda nebo Der Stürmer.

Je na každém z nás, aby věnoval čas a úsilí odhalování svých předsudků a ověřování svých zdrojů informací.

Zaprvé, jestli chcete spolehlivé informace, zaplaťte za ně. Pokud máte zprávy zadarmo, dost možná jste to vy, kdo je prodáván. Představte si, že by vám pochybný miliardář nabídl tuto dohodu: „Dám vám 30 dolarů za měsíc za to, že mi dovolíte každý den vám hodinu vymývat mozek a vkládat vám do hlavy politické a komerční předsudky, jaké budu chtít.“ Přijali byste to? Příčetní lidé by asi většinou odmítli. Proto vám pochybný miliardář nabídne něco jiného: „Dovolíte mi každý den vám hodinu vymývat mozek a výměnou za to nebudete za tuto službu muset platit.“ Tato nová dohoda je pro miliony lidí velmi lákavá. Nebuďte jako oni.

Druhé pravidlo je, že pokud vám nějaká otázka připadá extrémně důležitá, vynaložte úsilí na přečtení vědecké literatury týkající se daného tématu. Vědeckou literaturou mám na mysli články recenzované odborníky, knihy vydané zavedenými akademickými vydavatelstvími, a texty profesorů z institucí s dobrou pověstí. Věda má samozřejmě svá omezení a v minulosti se mnohokrát mýlila. Nicméně už celá staletí je vědecká obec naším nejspolehlivějším zdrojem vědění. Pokud máte pocit, že se vědecká obec v něčem mýlí, je to samozřejmě možné, ale aspoň se seznamte s vědeckými teoriemi, které odmítáte, a poskytněte empirická pozorování, která vaše tvrzení podpoří.

Co se týče samotných vědců, měli by se podstatně víc zapojovat do současných veřejných debat. Neměli by mít strach ozvat se, pokud diskuze přejde na jejich pole odbornosti, ať je to třeba medicína nebo historie. Mlčení není neutralita, ale podpora stávajícího stavu.

Vymstila se mediální gramotnost?

„Masové šíření a přijímání propagandy a falešných zpráv znervóznělo mnohé progresivisty, kteří nyní volají po větší snaze o výuku mediální gramotnosti. Jiní zase horují za řešení založená na odborném ověřování faktů a jejich označování. Obě snahy nejspíš nebudou k ničemu. Problém je totiž podstatně hlubší, než si většina lidí uvědomuje."

Hackování ekonomiky pozornosti

Nové formy informační manipulace jsou tu. Autorka Danah Boyd přibližuje nedávnou historii účinné práce s naší pozorností: „Na zpravodajská média manipulátoři hrají jako na housle, zatímco decentralizované skupiny lidí využívají neustále se rozvíjející síťové nástroje k manipulaci ekonomikou pozornosti.“

Ověřování faktů nás nezachrání před falešnými zprávami

„Když vidím, jak se falešné zprávy šíří, i když je dostupná fakta vyvrací, jsem z toho stejně nervózní, jako každý jiný novinář. Ale jestli nezáleží na faktech, tak na čem? Dějiny zpráv a mocenských struktur, které řídí jejich šíření a přijímání, mohou napovědět, jak se s falešnými zprávami poprat způsobem, na který ověřování faktů samo nestačí.“