Image Alternative text

Proč věříme lživým zprávám?

Publikováno: 10/01/2018

 

Článek původně publikovaný 8. prosince 2016 na portálu The Conversation byl přeložen se souhlasem autora. 

S. Shyam Sundar je uznávaným profesorem komunikace a jedním z ředitelů Media Effects Research Laboratory na Pennsylvania State University.

V květnu 2017 měl tuto online přednášku pro české studenty žurnalistiky (s českými titulky):

 

V minulých týdnech vyšlo najevo množství lživých zpráv (fake news), které kolovaly na internetu během posledních měsíců prezidentské kampaně. To je znepokojující zjištění, protože může jít o podrývání demokratického procesu v naší zemi. Nyní jsme svědky dopadů některých z těchto zpráv na reálný život. Poté, co jedna taková lživá zpráva označila washingtonský obchod s pizzou jako místo, kde docházelo ke zneužívání dětí, které měla koordinovat Clintonová, vešel 4. prosince do tohoto obchodu muž s puškou AR- 15, aby na daném místě provedl „vyšetřování“, přičemž z pušky několikrát vystřelil.

Analýzy se soustředily převážně na tvůrce těchto falešných zpráv – ať už jsou jimi teenageři v Makedonii nebo stránky satirického zpravodajství – a také na to, co mohou Facebook a Google udělat pro to, aby šíření těchto zpráv zabránily.

Fake news by ale nebyly takový problém, kdyby jim lidé nevěřili a nesdíleli je. Pokud neporozumíme psychologii konzumace internetových zpráv, pak nedokážeme najít lék na to, co The New York Times nazývají „digitální virus“.

Někteří lidé tvrdí, že příčinou problému je tzv. konfirmační zkreslení – tedy to, že si selektivně vybíráme informace, které potvrzují naše očekávání, bez ohledu na jejich pravdivost. To ale nevysvětluje, proč věříme fake news v případě nestranných témat.

Pravděpodobnějším vysvětlením je naše relativní nepozornost vůči důvěryhodnosti zpravodajského zdroje. Studuji psychologii konzumace zpráv na internetu již přes dvě desetiletí a na základě několika experimentů jsem dospěl k jednomu výraznému zjištění: že čtenáři zpráv na internetu neberou v potaz, kdo je zdrojem zprávy – nefunguje zde tedy proces, který akademickým slovníkem nazýváme „profesionálním gatekeepingem“. (To znamená, že zde chybí profesionální výběr zpráv, které splňují nároky na zveřejnění – jsou dobře ozdrojované a zaslouží si pozornost, protože jsou významné /pozn. redakce překladu/). Bezstarostný přístup čtenářů internetových zpráv a obtížné hledání skutečného zdroje online zpráv je příčinou toho, proč lidé tolik věří falešným zprávám.

Považují lidé editory zpráv za věrohodné?

Fake news kolují na internetu od jeho nejranějších dob. V 80. letech existovaly diskusní komunity, které se nazývaly Usenet, kde mezi sebou party konspiračních teoretiků a senzacechtivých jedinců sdílely novinářské kachny.

Někdy se tyto konspirace dostaly i do mainstreamových médií. Například před 20 lety vystoupil Pierre Salinger, bývalý tiskový mluvčí prezidenta Kennedyho, v televizi s prohlášením, že let TWA 800 byl sestřelen raketou amerického námořnictva. Tvrdil to na základě dokumentu, který dostal e-mailem. Tyto falešné zprávy se ale vyskytovaly jen zřídka – právě proto, že je brzy odhalili gatekeepeři v televizi a tisku, kteří nad zprávami bděli. Pokud k publikování falešné či lživé zprávy došlo, byla rychle odvolána, jakmile se zjistilo, že fakta nejsou pravdivá.

Dnes – ve věku sociálních sítí – přijímáme zprávy nejen prostřednictvím e-mailu, ale také na řadě dalších online platforem. Tradiční gatekeepeři stojí stranou: politici a celebrity mají přímý přístup k milionům stoupenců. Pokud ti věří lživým zprávám, z jakékoli kachny se může stát virál, který se šíří prostřednictvím sociálních sítí k milionům uživatelů bez řádného ověřování a kontroly faktů.

V 90. letech jsem v rámci své disertační práce provedl první experiment s internetovými zpravodajskými zdroji. Vytvořil jsem maketu zpravodajské stránky a ukázal čtyřem skupinám účastníků stejné články, ale přiřadil k nim různé zdroje: od redaktorů, vygenerované počítačem, získané od uživatelů internetu a od samotných účastníků (prostřednictvím úkolu založeném na pseudovýběru, kdy si mysleli, že si vybírají novinové články z většího souboru.).

Když jsme účastníky požádali, aby ohodnotili příběhy v rámci důvěryhodnosti – věrohodnosti, přesnosti, poctivosti a objektivity – byli jsme překvapeni, že všichni účastníci provedli podobné hodnocení bez ohledu na zdroj.

Účastníci experimentu se při hodnocení článků lišili v různých atributech, ale nikdo nedával přednost novinářským zdrojům. Když byla například zpráva přiřazena k jiným uživatelům jako zdroji, účastníkům se více líbila. Když nějakou zprávu vybrali redaktoři, účastníci si mysleli, že kvalita je horší než zdánlivě stejný příběh vybraný ostatními uživateli. Dokonce i zpráva vygenerovaná počítačem si co do kvality příběhu vedla dle účastníků experimentu lépe než zpráva pocházející od redaktorů.

Problém vrstvených zdrojů

Pokud jde o zprávy na internetu, zdá se, že postavení profesionálních zpravodajských agentur – původních gatekeeperů – bylo otřeseno. Jedním z důvodů může být množství zdrojů, které je dnes spjaté s každou zpravodajskou událostí.

Představte si, že si prohlížíte newsfeed na Facebooku a uvidíte něco, co sdílel váš přítel: politikův tweet novinového článku. Zde působí vlastně řetězec pěti zdrojů (noviny, politici, Twitter, přítel a Facebook). Všichni hrají svou roli při předání zprávy, přičemž totožnost původního zdroje zůstává skryta. Tento druh „vrstvení zdrojů“ je společným rysem naší zkušenosti s internetovým zpravodajstvím.

Který z těchto zdrojů s největší pravděpodobností čtenáři považují za „hlavní zdroj“?

Zabýval jsem se touto problematikou s mými studenty. Provedli jsme analýzu stránek agregátorů zpráv různých stupňů důvěryhodnosti, jako jsou Yahoo News (vysoká důvěryhodnost) a Drudge Report (nízká). Tyto stránky často publikují nebo odkazují na články, které vznikly někde jinde, a proto jsme chtěli vědět, jakou pozornost věnovali čtenáři původním zdrojům ve zprávách, které se na těchto webových stránkách objevují.

Zjistili jsme, že čtenáři obvykle věnují pozornost řetězci zdrojů pouze v případě, když je pro ně téma zprávy opravdu důležité. V opačné situaci se budou řídit zdrojem nebo webovými stránkami, které zprávu publikovaly nebo zveřejnily – jinými slovy, prostředníkem, který jim zprávu dodal přímo. Není tedy divu, že se lidé nechávají slyšet, že mají své zprávy ze „zdrojů“, které články nevytvářejí ani neupravují jako je Verizon, Comcast, Facebook anebo od svých přátel.

Když se přátelé – a my sami – staneme zdrojem

Když čteme zprávy online, naším nejbližším zdrojem je často někdo z přátel. Jelikož máme tendenci svým přátelům důvěřovat, naše kognitivní filtry se oslabují a feed na sociální síti se stává živnou půdou pro falešné zprávy, které se tak vloudí do našeho vědomí.

Tendenci důvěřovat zprávám z našich sítí a od přátel, namísto těm od odborníků (tradičních gatekeeperů), ještě posiluje fakt, že se s takovými zprávami setkáváme v našem osobním virtuálním prostoru.

Stále více našich online zdrojů informací – ať už jsou to portálové stránky (například Yahoo News a Google News), sociální sítě, obchodní weby nebo vyhledávače – má nástroje, které nám umožňují si je přizpůsobit na základě vlastních zájmů a identity (například výběr profilové fotografie nebo zpravodajství o oblíbeném sportovním týmu).

Náš výzkum ukazuje, že uživatelé internetu jsou méně skeptičtí vůči informacím, které se objevují na těchto webech, jejichž podobu si můžeme upravit dle svých preferencí. V experimentu zveřejněném v aktuálním čísle časopisu Media Psychology jsem spolu se svým bývalým studentem Hyunjinem Kangem zjistil, že účastníci studie, kteří si přizpůsobili online zpravodajský portál k obrazu svému, spíše souhlasili s prohlášeními jako „myslím, že rozhraní je skutečnou reprezentací toho, kdo jsem“ a „mám pocit, že webové stránky představují mé základní osobní hodnoty“.

Chtěli jsme přijít na to, zda tato upravená podoba portálu v souladu s osobními preferencemi změnila jejich způsob zpracování informací. Tak jsme na jejich portále publikovali falešné články s tematikou zdraví – o negativních dopadech používání opalovacích krémů a pití pasterizovaného mléka.

Zjistili jsme, že u účastníků, kteří si upravili zpravodajský portál dle vlastních preferencí, byla menší pravděpodobnost, že falešnou zprávu přezkoumají a větší, že jí uvěří. A co víc: tito uživatelé projevovali vyšší tendenci jednat podle rad nabízených v článcích („mám v úmyslu přestat používat opalovací krémy a doporučím svým přátelům, aby udělali totéž“).

Tato zjištění nám vysvětlují, proč mají fake news takový úspěch na Facebooku a Twitteru, na sociálních sítích, kde jsme spojeni s našimi přáteli a které jsme přetvořili tak, aby nás nějak reflektovaly. Ukolébáni falešným pocitem bezpečí tak s daleko menší pravděpodobností přezkoumáváme informace, které máme před očima.

Neumíme rozlišit mezi opravdovými zprávami a falešnými, neboť ani nezkoumáme důvěryhodnost jejich zdrojů, když jsme online. Proč taky, když považujeme sebe nebo své přátele za zdroj?

 

 

Video lekce s Claire Wardle: Právní a etické otázky používaní obsahu generovaného uživateli

Seznamte se s právními a etickými apekty použití obsahu generovaného uživateli s přední expertkou Claire Wardle.

Video lekce s Markem Galeottim: Fake news jako bezpečnostní hrozba v Česku?

„Jaká by měla být odplata za Ruskem šířené dezinformace? Zatím vidím jen tradiční, konzervativní a nenápadité reakce."

Rozpoznávací kvíz: otestujte si své ověřovací schopnosti

Umíte rozpoznat tato místa pouze na základě vizuálních vodítek? Všímejte si označení ulic, názvů obchodů, krajiny a architektury, a můžete tak přijít na to, kde vlastně jsou.