Konspirační teorie v kostce. Poznatky z výzkumů autoři přetavili v soubor srozumitelných poznatků, tipů a doporučení. Dozvíte se také, jak nejlépe reagovat, když někdo konspirace šíří. To vše v českém jazyce.
Zhruba 40 % Čechů a Češek, kteří používají internet, věří několika častým fámám a konspiracím o epidemii covid-19. Počet lidí, kteří ztratili důvěru v oficiální informace, ve zpravodajskou službu mainstreamových médií a kteří si myslí, že neexistuje způsob, jak najít pravdu a že nikomu nelze důvěřovat, za uplynulý rok výrazně vzrostl. Jaká jsou nejdůležitější zjištění o dopadech covidových konspirací a dezinformací na českou společnost a co se s tím dá dělat?
Vše, co potřebujete vědět o účinném vyvracení nepravdivých informací. Poznatky z výzkumů autoři přetavili v soubor srozumitelných tipů a doporučení. Dozvíte se také, zdali platí představa, že se vyvracení dezinformací může vymstít.
Umí Češi rozpoznat základní pravidla zpravodajství? Na to a další otázky hledá odpověď nová analýza organizace Transitions ve spolupráci s agenturou STEM. Dospívá také k závěru, že některé pokusy o zvyšování mediální gramotnosti mohou paradoxně vést k nižší odolnosti proti dezinformacím, protože se opomíjí budování důvěry mezi novináři a veřejností.
V rámci projektu zaměřeného na mediální vzdělávání seniorů a starších dospělých zmapoval Tomáš Titěra současný stav v oblasti her s tématikou mediální gramotnosti. Tento článek tak přináší přehled konkrétních příkladů her, které různými způsoby pracují s mediální tematikou a s různou úspěšností cílí na rozvoj mediální gramotnosti.
Fabulování informací není nic nového. Mylné informace, dezinformace a propaganda jsou rysy lidské komunikace nejméně od dob antického Říma, kdy Antonius potkal Kleopatru. Šíření mylných informací a dezinformací pak dramaticky umocnil Gutenbergův vynález knihtisku roku 1493. Nakonec přinesl i první velkou novinářskou kachnu (hoax). Šíření dezinformací se poté objevovalo během konfliktů, změny režimu a katastrof.
Dnešní snadná a neomezená dostupnost informací vede tomu, že „už nečteme, jen listujeme“, jak uvádí Alex Iskold, ředitel newyorské společnosti Techstars. Nudné webové stránky se v podstatě podobají orientálnímu bazaru: uživatelé odtud rychle spěchají pryč, protože vědí, že mohou vybírat ze spousty alternativ. Technologické společnosti se proto zoufale snaží najít relevantní obsah a dostat ho k uživatelům.
Zapomeňte na nešťastný výraz fake news – falešné zprávy. Větší potíž představují zprávy skutečné. Zpravodajství se totiž zabývá především senzačními, výjimečnými, negativními a aktuálními událostmi. Těchto pět slov také přesně popisuje, co je na něm problematické.
"Dnešní podoba zpravodajství z otevřených zdrojů vzešla z proměny technologií. Vše začalo kolem roku 2009, a to díky třem událostem: Zaprvé se do rukou silně nespokojených občanů dostalo velké množství chytrých telefonů s 3G připojením. Zadruhé tito občané ke sdílení obrovského množství obsahu o politickém dění ve své zemi využívali jen malý počet aplikací. A zatřetí byla tato data zdarma dostupná celému světu, který je tak mohl začít procházet a analyzovat."
Jak zprávy mohou určovat naši realitu? Na to hledá odpověď autor Oliver Burkeman: "Přinejmenším některým z nás obrazovky změnily celý život a zprávy už nejsou pouhým děním na pozadí, nýbrž hlavními událostmi. To, co dříve při zpravodajství prožívali jen novináři a televizní producenti, je dnes běžné i pro miliony dalších lidí."
„Masové šíření a přijímání propagandy a falešných zpráv znervóznělo mnohé progresivisty, kteří nyní volají po větší snaze o výuku mediální gramotnosti. Jiní zase horují za řešení založená na odborném ověřování faktů a jejich označování. Obě snahy nejspíš nebudou k ničemu. Problém je totiž podstatně hlubší, než si většina lidí uvědomuje."
Nové formy informační manipulace jsou tu. Autorka Danah Boyd přibližuje nedávnou historii účinné práce s naší pozorností: „Na zpravodajská média manipulátoři hrají jako na housle, zatímco decentralizované skupiny lidí využívají neustále se rozvíjející síťové nástroje k manipulaci ekonomikou pozornosti.“
„Když vidím, jak se falešné zprávy šíří, i když je dostupná fakta vyvrací, jsem z toho stejně nervózní, jako každý jiný novinář. Ale jestli nezáleží na faktech, tak na čem? Dějiny zpráv a mocenských struktur, které řídí jejich šíření a přijímání, mohou napovědět, jak se s falešnými zprávami poprat způsobem, na který ověřování faktů samo nestačí.“
Čím dál rychlejší rozvoj nástrojů založených na umělé inteligenci, které dovedou pozměňovat nebo od základu vytvořit přesvědčivá videa, fotografie, a zvukové záznamy, znamená přechod na novou úroveň obtížnosti jejich ověřování. Novináři nyní hledají způsoby, jak se s tím vypořádat.
Poslední dobou dokola slýcháme, že žijeme v nové, děsivé éře „postpravdy“ a že nás ze všech stran obklopují lži a výmysly. Ve své nové knize „21 lekcí pro 21. století“ se tento autor bestsellerů zaměřuje na problémy dneška a ukazuje, že „falešné zprávy“ jsou podstatně starší než Facebook.
Bill Adair, zakladatel kultovního Pulitzerovou cenou oceněného projektu Politifact, sdílí ve videolekci zkušenosti a vize z oboru politického factcheckingu.
Technoložka, spisovatelka a umělkyně An Xiao Mina ve videolekci představuje možnosti využití technologií při ověřování informací a seznamuje se svým výzkumem memů a občanských protestů.
Existuje lhaní, a pak existuje kecání. Jedno z toho je pro dnešní dobu zvláště typické. Sociální psycholog John Petrocelli seznamuje se svým výzkumem kecání a vysvětluje, proč jsme ochotni uvěřit nesmyslům.
Profesor Shyam Sundar ve svém článku a video lekci shrnuje poznatky z oblasti psychologie, které pomáhají pochopit důvody naší náchylnosti věřit zprávám zkreslujícím či popírajícím realitu.
Seznamte se s právními a etickými apekty použití obsahu generovaného uživateli s přední expertkou Claire Wardle.
„Jaká by měla být odplata za Ruskem šířené dezinformace? Zatím vidím jen tradiční, konzervativní a nenápadité reakce."
Umíte rozpoznat tato místa pouze na základě vizuálních vodítek? Všímejte si označení ulic, názvů obchodů, krajiny a architektury, a můžete tak přijít na to, kde vlastně jsou.
Elliot Higgins, zakladatel organizace Bellingcat, ukazuje, co všechno lze zjistit čistě s využitím veřejně dostupného obsahu.
Použití materiálu (obrázků, videí) od běžných uživatelů má svá psaná i nepsaná etická pravidla. Seznamuje s nimi novinář Fergus Bell.
Claire Wardle sestavila seznam literatury, která se věnuje nejen různým aspektům fake news, ale také vlivu reklamy. Některé publikace se zaměřují i na teorie z oblasti psychologie, které nám pomohou vysvětlit, proč se naše mozky nechají tak snadno oklamat.
Hauke Janssen, vedoucí dokumentace, nabízí unikátní pohled do historie a současnosti fact-checkingu v redakci časopisu Der Spiegel.
Představujeme vám seznam, který obsahuje přehled nástrojů a stránek doporučených koalicí First Draft k lepší práci se zprávami ze sociálních sítí.
Rychlý návod, který vám pomůže rozpoznávat okolnosti vzniku a šíření videa a posoudit jeho důvěryhodnost.
Rychlý návod, který vám pomůže rozpoznávat okolnosti vzniku a šíření fotografie a posoudit její důvěryhodnost.
Novinářka Giannina Segniny prakticky ukazuje možnosti využití datové investigativní žurnalistiky na příkladu datasetu Světové banky.
Nečekané motivy vzniku "Fake news". Přečtěte si slavný článek Buzzfeed News o chudých Makedonských teenagerech.
Několik praktických tipů od zakladatele organizace Bellingcat.
Christiaan Triebert představuje ve své video lekci tři případy, kdy se mezinárodní komunitě vyšetřovatelů podařilo čistě za použití otevřených zdrojů vypátrat zásadní zjištění.
Je jich spousta. V první části se autor seznamu, novinář Fergus Bell, zaměřuje na spolupracující iniciativy a koalice věnující se fact-checkingu a ověřování.
Využívání databází, záznamů o doménách a dalších veřejně dostupných zdrojů. "Vše je dohledatelné někde na papíře", uvádí ve své případové studii investigativní novinářka Khadija Sharife z JAR.
Google Earth nabízí mnohem víc než jen satelitní snímky. Jeho funkce jako Historické zobrazení, 3D budovy nebo Měření umístění vám pomohou zjistit přesné místo, kde byla očitým svědkem pořízena fotka nebo video. Ukážeme vám, jak na to.
Chceme-li lépe rozumět tomu, jak vznikají a jak fungují misinformace, je potřeba si podrobněji představit typy falešného obsahu, motivaci jeho tvůrců a způsoby jeho šíření.